Aladar | Jak jsem chtěl postavit dětem bunkr na sídlišti

V rámci rozšiřování chodníků u nás v Malenovicích ještě více zesílila "posekávací mánie", a další stromy padaly. Malenovice jsou krásné právě tím, že je zde mnoho krásných a vzrostlých stromů jehličnatých i listnatých. Vždycky s nelibostí sleduji pracovníky cizí firmy, kterou najal příslušný ouřada na městě, jak poráží naše krásné stromy. Ale o tom jindy.

úžasný záměr
Naproti škole, uprostřed obce, ležely na zemi pořezané větve převážně bříz. Napadlo mne, větve ořezat od bočních větviček a nařezat metr a půl až dvoumetrové hole. Ty bych pak provazem svázal a vyrobil z nich nějakou kostru bunkru.

Jak jsem vymyslel, tak se stalo. S Filípkem jsme vyrazili s kladivy jako dva úderníci. Kladivo je Filípkovo populární nářadí, a ať se jde na jakoukoliv práci, tak vždy s kladivy. V kabele jsem samozřejmě nesl ruční skládací pilku na dřevo.

Zatímco Filípek kladivem otloukal kamenné kameny, dřevěné větve a železné víko kanalizace, řezal jsem hole, jak jsem si usmyslel. Strávili jsme takto alespoň hodinku a bylo to fajn. Vydoloval jsem asi celkem 12 rovných holí.

Svázal jsem je provazem, hodil na rameno a vítězoslavně jsem kráčel k našemu paneláku, kde vytvořím kostru bunkru. Cestou jsem potkal sousedovic kluky a ti navrhli za místo bunkru roští před jejich panelákem. Souhlasil jsem. Křoví bylo vysoké, na ploše tak 6 x 6 m i s nějakou dřevinou velikosti trnky. Křoví okolo dobře maskovalo samotné místo stavění. V duchu jsem si říkal, že tady budou mít děti i dobrý pocit z utajení, a nikoho dalšího by naše budoucí stavba neměla ani rušit, ani provokovat.

realizace
S tímto dobrým pocitem jsme se pustili do stavby. Větvoví vzrostlejší křoviny nám poskytlo základnu a vlastně budoucí střechu. Všechny hole jsme posvazovali provazem; konstrukce byla pevná. Sousedovic kluci i Filípek byli velmi spokojení. Řešilo se, co dát jako střechu, aby bunkr byl opravdu bunkrem.

Opodál bylo menší roští, a nějaké děti si tam zkoušeli také vyrobit jakési tajné místečko. Mockrát jsem tam viděl kluky a holky ve věku 4-6 let, jak sedí ve svém malém bunkru a šeptají. Používaly polystyren, který svou bělobou prozrazoval vše. Navíc se válel místy po zemi, místy uvízl v roští. Posbírali jsme ho a vyhodili, aby nepřitahoval zbytečně pozornost.

Ve spokojenosti a s budoucími plány jsme se rozešli domů. Navíc se setmělo a štípali nás komáři.

rozčarování
Jako klasický dospělý jsem pozapomněl na střechu a asi za týden, jsem se šel na náš bunkr podívat. Když jsem přišel na místo, nevěřil jsem svým očím. Nejenom že zde nebyl bunkr, ale nebylo zde ani roští! Něco jako živý plot, sahající do výšky alespoň metr a půl bylo dokonale vyhlazeno a bylo pryč! Zůstal jen pahýl kmene oné vzrostlejší dřeviny. Nechápal jsem, kdo a na čí popud si dal tolik práce zlikvidovat tento porost. Jediné, co mě napadá, že nějaký nerudný, zatuchlý a nepřející balvan někam zavolal a pak naběhli lidé cizí firmy, z jiného bydliště a všechno poplenili.

Bylo mi z toho smutno. I za ty děti. Najednou jsem uviděl, jakým způsobem se dnes myslí. Vyhradíme pro děti prostory hřišť pískovišť, prolézaček, dětských hradů, a aby ta atomizace společnosti byla hodně vidět, nejlépe obeženeme tyto prostory plotem. Tak, tady máte děti místo na hraní. Zdůvodníme to bezpečností a hygienou, a můžete si hrát pěkně na vyhrazeném místě.

Jak moc jsem byl bohatý za mých dětských let! Mohl jsem jít na skládku, všude se dala najít prkna, plechovky, cokoliv, co se dalo použít jako stavební materiál. A to ne jen na skládce. Mohli jsme ze všech těchto "odpadů" tvořit. A také jsme tvořili. Dnešní děti nemohou tvořit nic, když jsou venku. Žádné prkno nenaleznou, dokonce ani tu blbou větev nemohou sebrat ze země, protože tam není. Všechno je upravené a ohrazené, dokonale atomizované.

Máme dokonale rozparcelovaný svět: parcela na bydlení, parcela na práci, parcela na nakupování, parcela na hraní, parcela na dovolenou, parcela na koupání, parcela na parkování, parcela na cokoliv a všechno je obehnané nejlépe ostatným drátem a budkou s hlídačem, který vybírá peníze. A všechny ty parcely musíme pospojovat komunikacemi, to není tak jednoduché. Vyasfaltujeme a vybetonujeme ten zbytek přírody, abychom mohli mezi všemi těmi ostrůvky pendlovat.

Děti jsme odkázali do vyhraněných prostorů pískovišť a hřišť. Nemohou nic nalézat, nemohou nic tvořit, nemohou se radovat. Ostatně, to politický řád zde panující nepotřebuje. Potřebuje daňové poplatníky, zákazníky, cokoliv takového; proto jsou děti širokých mas tak pasivní, nemají o nic zájem, nic sami neobjeví, a jen konzumují. Začíná to už tady. Vyhnáním dětí do předem určených prostor.

o co jsme děti připravili
Jak jsem byl bohatý jako dítě skládkou! Taková skládka, to je pro kluka ráj; je tam k objevování spousta věcí. A hlavně víte, že si cokoliv můžete vzít, neboť evidentně to všechno dospělci už nepotřebují. Skládka totiž, patří dětem. Mohou si odnést co chtějí. A tohle vědomí je přenádherné vědomí. Skládka je naše. Cokoliv tam objevíme si můžeme vzít. A tak jsme dolovali poklad skládky - kuličky z ložisek, vytahovaly dlouhé kabely, cokoliv se nám zlíbilo;

dospělec posuzuje očima účelnýma. K čemu bude šestiletému klukovi třicetimetrový kabel? Jó panečku, tady nejde o použití. Na tom kabelu je totiž překrásné to, že je tak dlouhý. Kolik kluků vlastní něco, co je dlouhé třicet metrů? Alespoň na malou chvíli ten pocit za to stojí. A proto se ten kabel se vším úsilím ze všeho toho materiálu na skládce vydoluje. Když se jde domů, tak se zjistí, že kabel nelze vzít s sebou. To ale nevadí. Dnes jsem alespoň dvě hodiny byl pánem třicet metrů dlouhého kabelu. Kdo je víc?

Tak o tyto vítězoslavné pocity jsme připravily naše děti.