Aladar | co je to pravda?

Nemůže existovat něco jako "moje pravda", "tvoje pravda" a "pravda jiných lidí"? Nemůže být problém v různém pohledu na stejnou věc?

 Námitka:

"copak je to za "pravdu", když je s každým člověkem jiná?" 

Tvrdím, že pravda má vylučovací charakter.
Proč?
No plyne to ze struktury soudu (subjekt, predikát spona) a z dvojí hodnoty pravdy.
Predikát (přísudek) přisuzuje něco subjektu (podmětu) kladně – obsah predikátu podmětu pak patří, nebo záporně – obsah predikátu pak podmětu nepatří.

Vladimír má rád filozofii.

Lucie nemá ráda filozofii.

Zde vidíme dvojčlennost pravdivostní hodnoty soudu – buď obsah predikátu subjektu patří nebo nepatří.

Pravda nastává, když přidělujeme patřící a odnímáme nepatřící obsah. Omyl nastává v opačných případech.

Lepší je však příběh, na kterém lze vše pochopit.

Kamarád seděl u psycholožky a povídali si.
Nějak došli na téma "pravda."
Psycholožka zvedla hrneček do ruky a řekla:
"jaká je pravda o tomto hrnku?"
Kamarád chvilku koukal a psycholožka pokračovala dál.
"Pravda je ta, že já ho vidím s uchem a ty ho vidíš bez ucha."
Neboť hrnek byl právě tak natočený.
A závěr?
"Pravdu máš ty, pravdu mám já."

No, tak to je právě nepochopení pravdy a to totálně.

Já bych totiž odpověděl milé psycholožce takto:
"Zvedl bych hrnek a zeptal bych se znovu:
"Milá psycholožko, jaká je pravda o tomto hrnku?"
Teď by asi psycholožka kulila oči.
A řekl bych jí toto:
"Pravda o tomto hrnku je taková, že je z keramiky a má obsah 0,3 l."
"To zároveň znamená, že nemůže být z plechu, ze dřeva, z plastu ani z jiného materiálu a nemůže mít jiný objem než 0,3 litru."
Moje tvrzení má strukturu kategorického soudu a proto je buď mylné anebo pravdivé. Predikát subjektu přiděluje vlastnost a to je pak soud pravdivý neb nepravdivý.
Jedno vylučuje druhé.

Co odpověděla psycholožka?
"Mě se jeví hrnek takto, a tobě se jeví jinak.
Ale to, jak se jeví hrnek - na to jsme se neptali!!!!
Jenže pozor, to má totiž hlubší význam, proč psycholožka odpovídá právě takto.

Ona není přesvědčena o tom, že by pravda byla poznatelná.
Psycholožka zastává postoj typický pro moderní filozofii. Moderní filozofie je antirealistická a tvrdí, že nepoznáváme objektivně. O tom podrobněji v jiném článku.
Takže bych šel k jádru věci:

"Jak paní psycholožko víte, že nepoznáváme objektivně?
Na základě jakého šetření?"

Ano a tady asi nejspíš kapituluje, protože pouze řekne - já si to tak myslím.
Jako většina lidí toto přejímá od ostatních. Tohle je ve společnosti, to "tady lítá vzduchem."

A co přejala?
Že mezi poznávaný objekt (hrnek) a poznání o objektu vložila nějakou strukturu.
Vložila tam "jeví se jako".
A to je přesně důsledek noetické skepse - tedy odpovědi na základní otázku filozofie – že nejsme schopni poznávat objektivně, tedy pravdivě!

Až takto hluboko to je.
__________________________________________________________________________________

Tedy psycholožka ze své skepse na poznání odpověděla tak jak odpověděla.
Otázka ale byla s pravdivostním nárokem - ptala se "Co to je (hrnek)?"
A ona odpovídá, nevíme co to je, pouze můžeme říci jak se to jeví.
Potud to beru jako odpověd skeptika, jako že skeptik skutečně je.
Ale dále se dopouští chyby.

Říká totiž: pravda = osobní pohled, názor ("toto je pravda o hrnku – jeví se každému jinak.")

Pravda má dva opěrné sloupy:

1)      predikát subjektu patří (keramika hrnku, objem hrnku)

2)      vztažení predikátu k subjektu koresponduje s realitou

Pravda nastává, když přidělujeme patřící a odnímáme nepatřící obsah. Omyl nastává v opačných případech.

Pravda není synonymum pro názor a názor není synonymum pro pravdu. Názor je něco jako neprošetřený první soud, který postrádá hodnotu jistoty. Prošetřený soud získává na pravdě a po vyvrácení námitek všech i budoucích pak získává hodnotu jistoty. Soud pak můžeme tvrdit s jistotou. Soud pak získává k hodnotě "pravda" i další hodnotu "jistota."

Tato právě popsaná pravda myšlení funguje bez ohledu na to, zda o ní víme nebo nevíme. Žádný lidský zásah nemůže změnit nic na tom, že hrnek z našeho příběhu je z keramiky a právě jen a pouze objemu 0,3l.

Tedy definice pravdy nezávisí ani tom, zda uznáváme, že pravdu poznáváme, a ani nezávisí na tom, že pravdu nepoznáváme. Pravda o hrnku totiž nezáleží na pozorovateli.

Psycholožka si však dovolila luxus – o pravdě nám sdělila, že má tu vlastnost, že záleží na pozorovateli. A toto tvrdí s obecnou platností a s pravdivostním nárokem na všechny soudy.

Dále provedla metodickou chybu. Pozorovatel není schopen pravdivého poznání a proto pravda jako taková jediná, jistá, vylučující neexistuje? Na základě neschopnosti pozorovatele rozpoznat pravdu usuzuje, že pravda neexistuje?  V hloubce jezera plave něco jako ryba, ale protože to nemohu rozpoznat, ryba to není? A tak řekneme, že pravdu má každý, kdo něco vidí. Vidíš kapra? Je to kapr. Vidíš candáta? Je to candát. Každý má pravdu. Já vím, trochu jsem nyní problém zpaušalizoval.

Tedy závěr: pravda, která záleží na pozorovateli není žádná pravda.