Aladar | Konec světa je v Hulíně

Zvláštní poznání k člověku přichází nevšedním způsobem.

Je to velmi vyjímečný jev a lidé jsou proto logicky napjati, jak takové zvláštní poznání k člověku vlastně přichází.

Lidé mají často mylné představy, že takové poznání přijde najednou a pletou si je s osvícením.

O osvícení však jinde v jiném článku.

Mechanismus zvláštního poznání bude patrný z našeho příběhu.

Nyní trochu z historie:

JIž dříve bylo prokázáno, že konec je zvláštní místo.

Nejdříve panovaly naivní představy o tom, že konec světa je prázdné místo. Že tam nic není.

Naopak. Bádáním Spojeného Evropského úpstavu (dále jen SEÚ) bylo zjištěno, že Konec světa obsahuje spoustu blíže neidentifikovaných objektů.

Důsledná práce profesora Ribentropa odhalila, že posílá-li někdo někoho do patřičných míst, je to jen jiný výraz - synonymum pro konec světa.

Dále Svamov si povšiml podobnosti a postuloval zakrátko, že posílá-li někdo někoho do lampárny, ta se též nachází v místě zvaném "Konec světa."

A pak se roztrhl s objevy pytel.

Veškerá posílání jedinců na určitě neurčité místo -

- běž někam,

- zmiz mi z očí

veškeré lamenty a povzdychávání

- tohle se může stát jenom v Absurdistánu,

- to je Kocourkov

- to je konec

- v posledku skutečně ukazují na místo zvané "Konec světa."

Dlouhé zkoumání bylo uzavřeno názorem, že Konec světa je fiktivní místo. Určitě neurčíté místo.

Málokoho by napadlo ptát se po fyzické lokaci takového místa.

Takové poznání může být pouze zjevené.

A to se právě stalo mě a proto se s vámi o ně rád podělím.

Jako každý pátek, seděl jsem onoho osudného dne ve vlaku z Prahy do Otrokovic.

Vlak má pravidelně zpoždění 15 minut, lze se na to dokonale spolehnout.

Až tak, že podezírám České dráhy, že trasa netrvá 3hod 30 min ale 3h 45 min, ale z pokoutných důvodů se snaží vyvolat dojem, že trasa je kratší.

Osudného dne se stalo něco neočekávaného, vlak přijel do Hulína a neměl zpoždění. Civěl jsem na ukazatel času a nerozoměl tomu.

Poté jsem se rozveselil, neboť mne napadlo, že bych mohl ještě za světla stihnout různé činnosti. A tak jsem si plánoval a těšil až jsem si všiml, že vlak nejede.

Nejel 5 minut, deset minut a nejel ani patnáct minut.

Byl jsem tak rozčarován a rozezlen, že se snad ze mně valila pára.

Vlak se nakonec rozjel.

Hleděl jsem nenávistně na Hulínské nádraží a říkal jsem si v duchu:

Tak my projedeme půl republiky bez zpoždění, přijedeme do pitomého Hulína, který je o jedinou zastávku před mým výstupem, a aby se neřeklo, tak tady to zpoždění zase dožene. A tak jsem si ten ošklivý obrázek prohlížel až jsem řekl: Něco takového se může stát jenom na konci světa. A najednou celý ten obraz po vyřčení této věty dostal zvláštní význam a já to uviděl. Tohle se musí stát jenom v Hulíně, protože tady neplatí žádná pravidla.

Chcete jet do Kroměříže? Myslíte si, že vlak jezdí ze stejného nástupiště? Anebo když už jezdí ze stejného nástupiště, že jezdí ze stejné koleje?

NE. Jeden vlak z Hulína do Kroměříže jede vlevo z první koleje, další vlak do Kroměříže vpravo z první koleje, další spoj zvlevo ze druhé koleje a skutečně se využívá plně celá plocha nádraží. Člověk se nemůže spolehnout na nic, protože i když stojí vlak vlevo, což je blíže právě směr ke Kroměříži, vůbec to neznamená, že vlak pojede do Kroměříže. Také jeden vlak na koleji neznamená, že jede jedním směrem, ale je mezi ním malá mezírka, a jeden vlak jsou vlastně dva vlaky a jeden jede do Kroměříže a druhý do Holešova. Tady zkrátka zdravý rozum neplatí.

Tohle všechno se mi vybavilo a pokýval jsem hlavou. Hulín je skutečně na konci světa.

Ale toto zvláštní poznání jakoby pomalo zhasínalo a upadalo do zapomění.

Uběhl rok a stala se jiná příhoda:

Po dobrém obědě, kde sedím na proti svým šikovným klukům, jsem příkladně prohlašoval, že jsem všechno zpapal. To abych byl vzorem některým čtyřletým jedincům. Jindy jsem prohlásil: "všechno jsem snědl a hlad jsem zahnal na útěk." Klukům se to moc líbilo.

A pak přišel opět osudný den. Po obědě jsem prohlásil: "Zahnal jsem hlad na útěk"  a pak mi došlo, že je to krátká věta a měla by se doplnit. A tak jsem rychle do dodal: "až nakonec světa." Klukům se to opět líbilo. Filda se zamyslel a prohlásil: "Ano, má na zádech batoh a teď je už v Hulíně."

Vytřeštil jsem oči.

Jak to může vědět?

A potom se mi znovu vybavila první příhoda na nádraží. Spojil jsem si obě příhody a z nich jasně vyplývá - že konec světa, přátelé, je v Hulíně!