Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Pohádka
Již delší dobu v sobě nosím kritiku pohádek. Zvláště o vánocích. Kdy mám možnost shlédnout novodobé pohádky, se ona kritika oživí a postaví přímo před tvář. Nečetl jsem žádný článek na téma "pohádka". Srovnávám jen to, co nalézám ve svém nitru a to, co vidím na televizních obrazovkách.
To co nalézám ve svém nitru, jakožto požadavek na pohádku, jakožto ideál pohádky, je zcela jednoduché formulovat. Pohádka má v příběhu potvrdit základní hodnoty. Které? Ani to není těžké na přemýšlení. Ty nejpohádkovatější pohádky pro nás, mají vyzdvihnout nejvyšší dobra, a to jsou pravda, láska, naděje a spravedlnost. Pak jsou méně pohádkovější pohádky, a ty obsahují moudra a rady do života. Mají potvrdit posluchači, že navzdory jakékoliv nepřízni osudu, navzdory jakkoliv velkému neštěstí, se dokáží prosadit jen ty nejvyšší hodnoty, a ten kdo v nich jedná, je hoden slouti hrdina.
Děj pohádky na nejabstraktnější úrovni je jednoduchý. V podstatě je pohádka drama. Má klasické fáze – uvedení do děje, kolize, tedy stalo se něco zlé, hrdina hledá řešení, hrdina potřebuje nadpřirozenou pomoc, pak porážka zla, jakožto příčiny problému a nakonec odměna hrdiny – tedy potvrzení, že stát za správnými hodnotami se vyplácí. To v posledku sleduje cíl - vyzdvižení správných hodnot.
Pohádka děti směřuje, dospělým připomíná, že takto by to mělo být, že takto bychom měli jednat i my. Hlavní smysl vidím v tom, že se pohádka dotýká naší podstaty. My víme, že to tak správné je a můžeme z toho mít radost. Pohádka zprostředkovává onen dotyk nejvyšších hodnot (nejvyšších dober) s naším nitrem a ten je vždy obnovující. A to je onen nejvnitřnější smysl pohádky. Zažít dotek nejvyšších dober, obnovit se a vykročit obnoveně na svou další cestu životem.
Všimli jste si, že hrdina potřebuje velmi často nadpřirozenou pomoc? Kouzelný předmět, který mu dopomůže, pomoc nadpřirozené bytosti v boji proti zlu? Přemýšleli jste proč? Proč nestačí odhodlání a um hrdiny příběhu? Jinými slovy, proč nestačí lidská síla na vykonání dobra přemožením zla?
Je to proto, že zlo i dobro mají transcendentální povahu. Překračují jednotlivce a člověka vůbec. Zlo může postihnout každého. A každý se mu může vzepřít. Tedy i posluchač. Že zlo a dobro bylo, je, a bude. A proto pohádka jako taková trvá stejně. Byla, je a stále bude mít co říci.
A toto poznání jednoznačně vede k pokoře. V první řadě k pokoře hrdiny. Nestačí v boji proti zlu na to sám. Pokora je uznání, že hrdina se stává služebníkem dobra. Naopak, vzpoura a pýcha znamená, že se dotyčný stává služebníkem zla. A tak máme naprosto základní rozlišení v hodnotách.
Dále – ona pomoc nadpřirozena rozhodnutému hrdinovi vykonat konkrétní dobro – ukazuje, že jde-li člověk tou správnou cestou, napříč překážkám, může očekávat pomoc. Že není sám. Že přimknutím se na správnou stranu hodnot se dostává do pomyslného společenství vyznavačů stejných hodnot. Tím se také hrdinovi i posluchači potvrzuje, že je na správné straně.
A co kdyby člověk nepotřeboval pomoc a už vůbec ne nadpřirozenou pomoc? Pak by to znamenalo, že vše závisí pouze na lidech. Na jejich rozhodnutích. Může-li se hrdina sám vyburcovat ke konání dobra, pak to jistě může každý, i posluchač. Obávám se, že toto není reálné, neboť k překonání zla, potřebujeme víc než jen sebe. A také takové přemýšlení nevede k pokoře.
Jelikož zlo přichází zvenčí, i dobro musí být hledáno vně. A to přimknutím se k němu, kdy dobro v nás se přimkne k dobru vně. Člověk sám ve svém životě není jediný rozhodující faktor a svět netvoří pouze lidé a jejich rozhodování. Takto přeci známe i svůj život. Proto je třeba vnější pomoci a pokory.
Sledováním novodobých výtvorů a pokusů jsem zjistil, že když se něco děje na obrazovce, neznamená to nutně, že se něco děje v ději pohádky. Říkám tomu "vycpávky." Vzpomněl jsem si na Mrazíka. Tam je jakákoliv scéna součástí děje. To ovšem nelze říci o novodobých pohádkách.
Prvek nadpřirozena zde dostává typický humanistický ráz. Lidské postavy diskutují s nadpřirozenými bytostmi[1], dokonce jim odporují a ty reagují zcela lidsky. Nadpřirozené bytosti zde mohou sice škodit nebo pomáhat, avšak samy o sobě jsou příliš lidské. Tím dochází k nepřirozenému vyrovnání mezi lidskou a nadpřirozenou bytostí. Tím mizí pokora, neboť hledající nemusí na své postoji a jednání měnit vůbec nic. V podstatě se jen rozhodl a to stačilo, neboť nadpřirozené bytosti jsou spíše družiníci nebo jen nastražená bububu strašidýlka, postrádající vůbec hrozbu zla.
Děj pohádky sám o sobě je velmi často nečitelný. Hledíte na pohádku a ztrácíte se. V které jste dějové linii? Jste v úvodu, v zápletce, nebo v řešení zápletky? Nevíme. Sledujeme dialogy po vzoru amerických nekonečných seriálů a mnohdy děsivé extempore přehrávajících herců.
Postavy – kdo je kdo? Symboličnost postav mizí. A tak můžeme vidět galerie nesmyslných kombinací hodných draků, čarodějnic, čertů, líných princů, neschopných králů, závidících princezen. Jejich role jsou nejasné a matoucí z hlediska příběhu a ve vztahu k hrdinovi. Divák neví, proč by měly být s hrdinou nebo proti němu. Jsou příliš lidské.
Je-li děj jasný a postavy jasné, pak příběh postrádá smysl pohádky[2]. Nejde v něm o překonání zla přimknutím se k hodnotám dobra, ale příběh je lidský a v lidských možnostech a schopnostech. Tím je také něco takového, co jest vydáváno za pohádku nezáživné a děj je plochý. Není zde ani hrdinský čin, ani např. ošálení nadpřirozené bytosti. Vše je pouze lidské.
O poselství se v těchto pohádkách nedá vůbec mluvit. Je to proto velmi vtipný výraz – "herci pouze ztvárnili role."
Mnohé takové pohádky na nejvyšší dobra jako je láska, spravedlnost, dobro, poukazují nejasně, rozhodně ne prvoplánově. Tím se naskýtá otázka, proč vůbec takové výtvory nazývat pohádkami.