Aladar | země krále Miroslava

Bylo nebylo.

V jedné daleké zemi vládl král Miroslav. Byl to dobrý král, zemi miloval a budoval. A lid miloval jeho. S radostí pracoval na polích, s písničkou na rtech kovali kováři, tesali tesaři. Lid pracoval a začal bohatnout. Král Miroslav zemřel a po něm nastoupili jiní. I ti se měli dobře ke své zemi. Občas se nalezl někdo, kdo chtěl pro sebe více. Kradl a hrozil druhým. Nakradl si, ale ze společného neubylo. Občas se vyskytli zlí lidé a nepřáli druhým. Jak už to bývá. Ale i přesto se stala země velmi bohatou.Měla dostatek zlata a stříbra, dřeva i cihel, nástrojů a později i strojů. Lidé si všechno vyrobili a vypěstovali.

A tak se stalo, že jejich děti se rodily do blahobytu. Králové se střídali a bohatství přibývalo. Každý měl dostatek všeho, co potřeboval. A co neměl – s tím mu druzí pomohli. Lidé se už nemuseli dřít jako jejich předkové. Zvykli si jídávat ze zlatých mís plných jídla. Zvykli si mít všechny nástroje, které potřebovali. A časem začali hromadit i ty věci, které nepotřebovali. Každý byl bohatý a měl se dobře.

Jejich děti byli blahobytem doslova obklopeni na každém kroku. Dávno nevěděli co je hlad a nouze. A nevěděli to tak, že na hlad ani nevěřili. Zprohýbané stoly jídla a tuny zásob jim změnily myšlení. Žilo se lehce a snadno, každý si koupil, co chtěl. Lidé přestali věřit na války a útrapy. Když se o válce v daleké zemi dozvěděli, byli rozhořčeni a rozhodli se posílat do té země všechno, co bylo třeba. Jídlo, deky, oblečení. Posílali veliká množství pomoci a i tak jim neubývalo, jak byli bohatí. Jejich doktoři dokázali léčit spoustu nemocí. Země vzkvétala ve všem.

I stalo se, že lid z Černé země se dozvěděl o bohatství země krále Miroslava. Byl to národ zlý, lidé byli líní a všechno co dělali bylo, že se chodili klanět své Soše. Mezi lidem se začalo proslýchat, že Socha praví jít do země krále Miroslava a zemi zabrat. S velkou radostí lidé šířili tuto zprávu mezi sebou. Jelikož byli zvyklí bojovat i umírat, řekli si, že půjdou pro bohatství vzdálené země.

Vydali se na dlouhou cestu. Cestou procházeli podobně bohatými zeměmi, jako byla země krále Miroslava. A cestou zabíjeli, znásilňovali a brali si co chtěli. A doslechla se ta zpráva do země krále Miroslava.

Nikdo tomu nevěřil. Proč by někdo loupil, zabíjel? Vždyť všeho máme dosti! To je jistě pár zlých jedinců lidu černé země. A tak mnozí vládcové otevírali lidu černé země náruč. Vítali je, dávali jim jídlo, pití, ba i domy k bydlení. Ale lid Černé země se choval i nadále stejně. Loupili, zabíjeli, pracovat nechtěli. Usadili se v zemích a křičeli: "My máme hlad! Dejte nám najíst!" A lidé těch zemí běhali a nosili z bohatství svých stolů. Lidu Černé země to nestačilo. "Dejte nám vaše ženy!" A lidé těch zemí se začali na sebe dívat a nerozuměli.

Všechno ty zprávy se dostaly do země krále Miroslava. Zvědavé ze všech stran hlásili násilí, zabíjení, loupeže, znásilňování. A tak se rádcové sešli a radili se. A domluvili se, že pokud lidé Černé země stanou na hranicích, zahrnou je zlatem, stříbrem a vším bohatstvím, aby je tak získali.

Rádcové nevěřili na násilí, na války, ani na bídu. Byli ochotni se podělit s každým, kdo o to slušně požádal. Radovali se pak z té slušnosti a velmi ochotně rádi rozdávali. A tak očekávali příchod lidu z Černé země.

A skutečně. První vyslanci se objevili. Měli krásné bílé čisté šaty a mluvili mírumilovně. Vypadali téměř stejně jako lid země krále Miroslava. To povzbudilo rádce a zahnalo malinké pochybnosti. A začali zvát lid z Černé země ke svým stolům.

A vydávali povolení a lid Černé země se usazoval, stavěl si své stavby, mluvil stále svým jazykem, ale velmi rád bral ze společného stolu. A rádcové čekali, kdy lid Černé země pochopí a připojí se k budování bohatství.

Čekali dlouho. Zemřeli stářím a na jejich místo nastoupili noví rádcové. A i ti čekali a umřeli. Jejich nástupci čekají. Stále čekají a čekají. A tak tam žijí a čekají dodnes!