Aladar | rozsvěcování stromku na náměstí

V Otrokovicích se rozsvěcel na náměstí vánoční strom. Velká společenská událost. Člověk naladěn na vánoční atmosféru takovou zprávu rád uvítá. A tak jsme s dětmi vyrazili. Náměstí plné lidí, spousta stánků, člověk se prodírá davem. Nachystaná tribuna s mikrofony, reproduktory a reflektory.

Po odpočítání se strom rozsvítil. Nádhera! Krásné řetězy, krásná výzdoba. Ve tmě všechna ta světýlka blaží každé živé duši. Na pódiu se vystřídalo několik pěveckých sborů. A pak nás nálada začala rychle přecházet.

Druzí vystoupivší protagonisté – pěvecký sbor z jakési školy – zazpíval tři nějaké písně v angličtině. Hudební styl byl takový komerčně laděný, atmosféru vánoc to snad mělo, ale ne tu českou. Tak jsme si řekli – dobrá.

Pak nastoupil druhý pěvecký sbor ze základní školy. Těšil jsem se, protože děti dají vánočním koledám a zpěvům specifickou atmosféru. Jenže i tady mi jaksi úsměv na tváři zamrznul. Doprovod byl na kytaru. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale doprovázet kytarou vánoční koledy, to je teda trefa. Přímo do obličeje. Tohle by mě fakt nenapadlo a to mám bujnou fantazii. Řekl jsem si dobrá, počkáme, ale už jsem byl takový trochu nalomený.

Třetí vystoupení třtinu dolomilo. Další pěvecký sbor z jiné školy začal vyzpěvovat za doprovodu afrických bubínků bongo. Kulil jsem oči a uvnitř jsem zaplakal. Neposlouchal jsem a probíral jsem se zklamáním. Když skončili, zeptala manželka, v jakém jazyku zpívali? Odpověděl jsem, že nevím. Manželka přemýšlela, zda to nebyl nějaký africký jazyk, ale nemohl jsem jí v tom pomoci.

Uběhlo tři čtvrtě hodiny a měli jsme dost. Když se malý Danda zeptal, zda bychom již nešli do auta, ani na chvíli jsem nepochyboval. Stačilo. Cestou k autu jsme komentovali s manželkou jeden důležitý postřeh. Ty malé děti jsou v této tzv. svobodě vychovávány. Ony dostávají v dětství do vínku myšlení, že na formě nezáleží. Jsou vychováváni a ovlivňováni v tom, že koledy klidně může doprovázet kytara, že se mohou zpívat v jiném jazyce a hrát na úplně jiné nástroje. K čemu je tohle ale dobré?

A napadlo mne hned, že ti dnešní free-style lidé, by mi položili stejnou otázku: "A k čemu by bylo dobré, kdyby se vyučovaly jen tradiční koledy a písně?" A pak jsem tu odpověď uviděl. Odpověď na tuto otázku se nachází v oblasti nad vánocemi. Není tedy ani vánoční, ani hudební, ani z oblasti umění. Je o citu. Je o vztahu k naší domovině. Jestliže někde člověk má kořeny, tak se také setkává s tím, co je tam doma. A u nás doma souvisí s vánočními svátky, např. Jakuba mše vánoční a koledy vůbec, Ladovy obrázky zimy, adventní věnce, půlnoční mše, strojení stromku atd. A proč na to rádi vzpomínáme? I kvůli našemu vlastnímu dětství. Prožívali jsme postupně – tak jak jsme rostli – vánoce v konkrétní podobě. Jedná se o city. A ta konkrétní podoba nám tyto city nejen připomíná, ale můžeme je do jisté míry okusit znovu, i jako dospělí. A cenná je i ta vazba, že totéž – i když v trochu pozměněné podobě – zažívali naši rodiče a jejich rodiče. A tak jsme i v tomto citu zakořeněni, co se formy týče. Dobře, řekne někdo, já si ale na formě netrvám. Mě změna nevadí. Dobře, ale není změna jako změna! Jedna změna je citlivá a druhá může být necitlivá! Tedy cit-zachovávající nebo cit-nezachovávající. To je podle mne význam slov citlivý a necitlivý.

A když přijde někdo s úplně jinou formou vánoc, tak ať se nediví, že nebude přijata. Neexistuje nějaké zdůvodnění z rozumu, proč bychom měli dodržovat vlastní tradiční vánoce, nebo zdůvodnění, proč nebýt free-style a dělat si vánoce jakkoliv svobodně po svém. Je to o citu. O nesentimentálním citu. O nesentimentálním citu, který v nás rostl celé naše dospívání a později i dále v dospělosti.

Úcta ke starším patří také k nesentimentálnímu citu. Co je tam ke zdůvodnění rozumem? Buď to člověk cítí, má to, a chová se tak, nebo to nemá. Proč by se na pohřbu nemohla hrát rocková hudba? Ve free style světě neexistuje omezení. Je to o citu. Ctnosti se pěstují a mohou se nalézt i rozumové důvody pro ně – ale lepší je ony ctnosti vlastnit – než o nich pouze hovořit. Mít cit a nemít cit, mít vztah a nemít vztah, být zakořeněn a být nezakořeněn – se týkají celého člověka, ne jen rozumu.

Na druhé straně – se obávám, že free-style lidé, kteří nechtějí být ničím omezováni – také mohou šlápnout pěkně vedle. Copak svobodné myšlení je zárukou citlivosti? Naopak tvrdím, že právě takový člověk velmi snadno šlápne do záhonu.

Dříve existovalo něco, co bychom nazvali závazky. Závazky vůči starší generaci. Z úcty. Z citu. Co je úcta? Je to cit. To už bylo odstraněno. To dnes nikdo nedělá. Řekne se, že staré konvence a omezení byly odstraněny. Ne, cit byl odstraněn. A teď se šlape po vánočních svátcích. Po citu.

Vánoční svátky jsou především křesťanskými svátky a to nejdůležitější je připomenutí narození Ježíše Krista, jakožto vykupitele a spasitele světa. K tomu slouží veškeré vánoční svátky. Jsou k prožívání, k obnovení a k tomu patří jistá forma, která s tímto obsahem koresponduje. Tím chci jasně říci, že ne každá forma s tímto koresponduje. Vyměníte-li formu necitlivě, nezruší sice obsah, ale šlape po obsahu tak, že znemožňuje jej nadále čerpat. Forma souvisí s obsahem. Není smrtelně dogmaticky neměnná, časem se též proměňuje, ale pomalinku, decentně, s citem! Stále ukazuje na obsah, neustále se na něj ohlíží.

Věc jde tak daleko, že lidé, kteří již nemají cit k domovině, neznamená pro ně nic vazba na jejich předky, neberou ohled na prožitky vlastního dětství - by se mohli také dočkat, že jim bude řečeno – není nic takového, že ty jsi tady doma a příchozí že je cizinec. Už jsem takové řádky skutečně četl v knize obhajující multikulturalismus. Bylo tam skutečně napsáno – že "v multikulturní společnosti nemá nikdo právo říkat tady jsem doma."

Tohle myšlení jde proti citu, který jsem popsal. (Jde i proti spravedlnosti). Jde proti citu skrytě, jde proti němu programově. A proč byste si nemohli udělat africké vánoce? Proč byste nemohli zpívat koledy v angličtině? Proč byste nemohli hrát koledy s kytarou?

A tak dospívám konečně k odpovědi. Ano, zajisté, můžeme všechno. Ale takový druh slavení pro nás ruší obsah. To už potom můžeme slavit vánoce skutečně – jakkoliv – bez citu – a pak nenalezneme omezení. Naopak se obávám, zda u těchto free lidí nějaký cit nalezneme. Vždyť – jde-li jim o jinakost, o pestrost – pak jim nejde o smysl vánoc, kterým je narození Ježíše Krista. Bohoslužba u katolíků nebo protestantů má vždy stejnou formu. Jsou snad proto nedostatečné, zastaralé? A proč by měla vnější pestrost být lepší na sdělení obsahu než jedna ustálená forma? Ta kritizovaná – tradiční forma? Naopak, ta pestrá forma bude pro rozmanitost odvádět pozornost od vnitřního obsahu.

Svátky jsou oslavou. A oslava, výjimečnost, je vyjádřena pouze zcela specifickou formou. Ne libovolnou formou. Ctím-li svátek, ctím i formu. Ctím-li bezbřehou svobodu – forma je mi ničím. Měním-li libovolně formu – neohlížím se pak na obsah. Tím prozrazuji, že obsah pro mne není důležitý. Mají-li svátky nějakou důležitost, hovoříme o důstojnosti. Důstojná má být pak i forma. Nikoliv libovolná. A to vše vnímáme citem. S citem. Tradiční forma je citlivá. Citlivá k obsahu. Proto jí dávám přednost!

Fanfáry z Libuše jsou oslavné. Tentýž obsah zahraný na kytaru či heligonku prostě oslavný nebude!

Obávám se, jaký druh lidí nám tady roste. A obávám se, že tito lidé mohou vyučovat mé děti ve školách. Ne každá forma je vhodná. Ale jak to může vědět ten, který je svobodný? Obávám se, že to nemůže vědět ani náhodou. Tak tohle všechno se mi ještě teď honí hlavou, když jsem přišel domů z Otrokovického rozsvěcování vánočního stromu.

VR 25.11.2016