Aladar | Proč je vesmír nekonečný

Proč je vesmír nekonečný

celý obrovský vesmír byl stvořen proto, aby dokázal pohltit rozpínající se lidskou blbost. Není totiž žádné jiné časoprostorové určení, které by pomohlo lidskou blbost pojmout. Protože lidí přibývá a tím i lidské blbosti, tak se vesmír rozpíná.

Například v naší malé české společnosti se tato blbost projevila nedávno.

Taková homosexualita byla po tisíce let touto kulturou vnímána jako úchylka, nemoc, byla mravně nežádoucí. A najednou z ničeho nic - nevadí, že se takto myslelo po tisíce let. Postaví se obhájce homosexuality na piedestal a prohlásí: "vy, odpůrci homosexuality, nemáte právo dýchat společný vzduch s námi!"

Normální řád by vypadal takto: "tys přišel s něčím novým proti něčemu, co je tu běžné tisíce let, tak tedy doufáme, že máš nějaké závažné argumenty pro svá tvrzení, jinak není důvodu ti dopřávat sluchu."

My však vidíme toto:

Novátoři přicházejí a staré pořádky jen napadají, dehonestují, prohlašují za zastaralé, včerejší, zpátečnické, překonané, ba dokonce tmářské či prohnilé.

A co rozum? Koho zajímá? Rozum dostal opět na frak. Rozumově se nepostupuje, toho není třeba.

Zato blbost se rozpíná opět nebývalým způsobem. Není potřeba rozporovat a přinášet argumenty. Stačí halasně křičet a ohánět se těmi správnými výrazy.

To není pokrok. To je kulturní revoluce. Staré je svrženo a zašlapáno do prachu, hle, je tu nové!

A pak by neměl být vesmír nekonečný! Nic jiného takové neskutečné množství lidské blbosti nepojme! Vždyť ze země čadí každou vteřinu do vesmíru tisíce tun blbosti! Z tohoto důvodu je planeta Země skutečně středem vesmíru. Staří to věděli.

Kulturní revoluce nemá s vývojem nic společného. Přináší změnu diskurzu, tedy dosavadního směřování v hodnotách. Takových revolucí se však v té naší Evropě stalo mnoho. Čím víc si prohlížím ty naše dějiny, tak se nestačím divit. Ten dopředný směr je dán jen nějakou vůlí někoho nebo některých, kteří si nějak prosadili to svoje. To je všechno. Více tam není třeba hledat. A zatímco jedni pěstují moudrost, druzí vládnou. Dopředný směr je jen chronologický, nikoliv kvalitativní.

Člověk se musí mít stále na pozoru. Existuje spousta lidí, kteří by dali ruku do ohně, že žijí na konci dějin, v okamžiku nejvyššího vývoje, v tom nejlepším systému a zřízení, který kdy v lidské společnosti byl. A byli by schopni mne ukamenovat. Ještě že rozpínající vesmír skýtá také mnohá útočiště pro úkryt! Objevuji tak druhé pravidlo: "blbostí rozpínaný vesmír představuje také zárodek pro ukrytí malého množství rozumu." Tedy řečeno ještě jinak: čím více je blbosti, tím větší je pravděpodobnost, že něco rozumného zůstane skryto a nerozpoznáno.

To je základ toho poznání nemnohých, že chce-li někdo být opravdu vzdělaný, dotknout se pravdy a moudrosti, musí sám pilně hledat. A to nikoliv na hlavních cestách a na náměstích a v branách: je třeba procházet pěšinky, drát se houštím, nahlížet pod balvany a do skalních puklin. Cenné je hledáno, neboť v prostoru je skryto. To cenné není v mainstraemu a v davu. A také se nemusí nacházet v dnešní době, ale  v dobách předchozích. Zkrátka – musí se pilně hledat.

V souvislosti s rozpínající se lidskou blbostí objevuji třetí pravidlo: "neznepokojuj se všudepřítomnou blbostí, hleď na moudrost, pravdu, a utěšuj se jí."

Nalezl jsem totiž mnohé, kteří jsou jakoby na půli cesty. Odmítají všudepřítomnou blbost, ale stále se jí urážejí. Nekráčejí dál. Stále na ní hledí, místo toho, aby se chytli moudrosti. Je to veliká škoda.

Vesmír je plný výronů kondenzované blbosti. Astronomové pozorují mlhoviny a myslí si, že se těší z hmoty. Jenže vůbec nemají ponětí o skutečném vzniku hvězd, galaxií a hvězdokup. Radují se jako malé děti, když naslouchají na vlnách éteru to množství frekvencí zvuků a všeho záření. Ve vesmíru je prostor pro materializaci lidské blbosti- Tam dostává hmotný charakter. Všechny tvrdé objekty (mající vlastní gravitaci, či vydávající záření, tzv. hard objekty) jsou výrony blbosti zarputilců. Vesmír se brání rozpínáním – a tím ředěním koncentrace blbosti. Avšak lokálně, v malých rozměrech, dochází přemírou blbosti k vytváření hard objektů, které už nezávisle na svém lidském původci – se bohužel – stávají také zdrojem emitujícím tzv. sekundární blbost. Je pak samozřejmě velmi úsměvné, že nějaké odvětví lidské činnosti se zabývá hmotnými projevy lidské blbosti, aniž by tušilo původ.

Rozpínání vesmíru je tedy obranným mechanismem vůči rozpínající se nekonečné produkce blbosti člověkem.