Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Pohádka
Již delší dobu v sobě nosím kritiku pohádek. Zvláště o vánocích. Kdy mám možnost shlédnout novodobé pohádky, se ona kritika oživí a postaví přímo před tvář. Nečetl jsem žádný článek na téma "pohádka". Srovnávám jen to, co nalézám ve svém nitru a to, co vidím na televizních obrazovkách.
To co nalézám ve svém nitru, jakožto požadavek na pohádku, jakožto ideál pohádky, je zcela jednoduché formulovat. Pohádka má v příběhu potvrdit základní hodnoty. Které? Ani to není těžké na přemýšlení. Ty nejpohádkovatější pohádky pro nás, mají vyzdvihnout nejvyšší dobra, a to jsou pravda, láska, naděje a spravedlnost. Pak jsou méně pohádkovější pohádky, a ty obsahují moudra a rady do života. Mají potvrdit posluchači, že navzdory jakékoliv nepřízni osudu, navzdory jakkoliv velkému neštěstí, stojí za to prosadit ty nejvyšší hodnoty, a ten kdo v nich jedná, je hoden slouti hrdina.
Děj pohádky na nejabstraktnější úrovni je jednoduchý. V podstatě je pohádka drama. Má klasické fáze – uvedení do děje, kolize, tedy stalo se něco zlé, hrdina hledá řešení, hrdina potřebuje nadpřirozenou pomoc, pak porážka zla, jakožto příčiny problému a nakonec odměna hrdiny – tedy potvrzení, že stát za správnými hodnotami se vyplácí. To v posledku sleduje cíl - vyzdvižení správných hodnot.
Pohádka děti směřuje, dospělým připomíná, že takto by to mělo být, že takto bychom měli jednat i my. Hlavní smysl vidím v tom, že se pohádka dotýká naší podstaty. My víme, že to tak správné je a můžeme z toho mít radost. Pohádka zprostředkovává onen dotyk nejvyšších hodnot (nejvyšších dober) s naším nitrem a ten je vždy obnovující. A to je onen nejvnitřnější smysl pohádky. Zažít dotek nejvyšších dober, obnovit se a vykročit obnoveně na svou další cestu životem.
Všimli jste si, že hrdina potřebuje velmi často nadpřirozenou pomoc? Kouzelný předmět, který mu dopomůže, pomoc nadpřirozené bytosti v boji proti zlu? Přemýšleli jste proč? Proč nestačí odhodlání a um hrdiny příběhu? Jinými slovy, proč nestačí lidská síla na vykonání dobra přemožením zla?
Je to proto, že zlo i dobro mají transcendentální povahu. Překračují jednotlivce a člověka vůbec. Zlo může postihnout každého. A každý se mu může vzepřít. Tedy i posluchač. Že zlo a dobro bylo, je, a bude. A proto pohádka jako taková trvá stejně. Byla, je a stále bude mít co říci.
A toto poznání jednoznačně vede k pokoře. V první řadě k pokoře hrdiny. Nestačí v boji proti zlu na to sám. Pokora je uznání, že hrdina se stává služebníkem dobra. Naopak, vzpoura a pýcha znamená, že se dotyčný stává služebníkem zla. A tak máme naprosto základní rozlišení v hodnotách.
Dále – ona pomoc nadpřirozena rozhodnutému hrdinovi vykonat konkrétní dobro – ukazuje, že jde-li člověk tou správnou cestou, napříč překážkám, může očekávat pomoc. Že není sám. Že přimknutím se na správnou stranu hodnot se dostává do pomyslného společenství vyznavačů stejných hodnot. Tím se také hrdinovi i posluchači potvrzuje, že je na správné straně.
A co kdyby člověk nepotřeboval pomoc a už vůbec ne nadpřirozenou pomoc? Pak by to znamenalo, že vše závisí pouze na lidech. Na jejich rozhodnutích. Může-li se hrdina sám vyburcovat ke konání dobra, pak to jistě může každý, i posluchač. Obávám se, že toto není reálné, neboť k překonání zla, potřebujeme víc než jen sebe. A také takové přemýšlení nevede k pokoře.
Jelikož zlo přichází zvenčí, i dobro musí být hledáno vně. A to přimknutím se k němu, kdy dobro v nás se přimkne k dobru vně. Člověk sám ve svém životě není jediný rozhodující faktor a svět netvoří pouze lidé a jejich rozhodování. Takto přeci známe i svůj život. Proto je třeba vnější pomoci a pokory.
Sledováním novodobých výtvorů a pokusů jsem zjistil, že když se něco děje na obrazovce, neznamená to nutně, že se něco děje v ději pohádky. Říkám tomu "vycpávky." Vzpomněl jsem si na Mrazíka. Tam je jakákoliv scéna součástí děje. To ovšem nelze říci o novodobých pohádkách.
Prvek nadpřirozena zde dostává typický humanistický ráz. Lidské postavy diskutují s nadpřirozenými bytostmi[1], dokonce jim odporují a ty reagují zcela lidsky. Nadpřirozené bytosti zde mohou sice škodit nebo pomáhat, avšak samy o sobě jsou příliš lidské. Tím dochází k nepřirozenému vyrovnání mezi lidskou a nadpřirozenou bytostí. Tím mizí pokora, neboť hledající nemusí na své postoji a jednání měnit vůbec nic. V podstatě se jen rozhodl a to stačilo, neboť nadpřirozené bytosti jsou spíše družiníci nebo jen nastražená bububu strašidýlka, postrádající vůbec hrozbu zla.
Děj pohádky sám o sobě je velmi často nečitelný. Hledíte na pohádku a ztrácíte se. V které jste dějové linii? Jste v úvodu, v zápletce, nebo v řešení zápletky? Nevíme. Sledujeme dialogy po vzoru amerických nekonečných seriálů a mnohdy děsivé extempore přehrávajících herců.
Postavy – kdo je kdo? Symboličnost postav mizí. A tak můžeme vidět galerie nesmyslných kombinací hodných draků, čarodějnic, čertů, líných princů, neschopných králů, závidících princezen. Jejich role jsou nejasné a matoucí z hlediska příběhu a ve vztahu k hrdinovi. Divák neví, proč by měly tyto nadpřirozené postavy být na straně hrdiny nebo proti němu. Jsou příliš lidské, jejich záměr není znám.
Zpřeházené vazby rolí pohádkových postav – např. v pohádce "Sněžný drak" královna Vilma poruší slib, že už nebude čarovat, a ve chvíli, kdy proklíná prince Jana, objeví se nějaká vysoce postavená čarodějnice, královna čarodějnic dle titulků, že i sám král Valentýn jí tituluje "vaše čarodějnická výsosti". Na to, že je tedy tak vysoce postavená, nepůsobí ani přísně, ani mocně, pouze lidsky. Navíc jí do řeči skočí rádce Hubert, což se vůbec nehodí. Měla-li být takovou spravedlivou neutrální postavou, jakou se prezentuje (čarodějnice?), pak musí být na úrovni "nedotknutelných sudiček", kdy pouze pronáší řeč a ostatní se jen třesou. Pak by měla důstojnost svého "úřadu" či své role. A je-li někdo zlý, jako onen princ - sněžný drak, pak jeho zlo je směšné vůči zlu takového Kostěje nesmrtelného, od kterého nikdy nikdo žádná slova neslyšel, zato se však všichni třesou před jeho mocí, zničenou zemí, spálenou úrodou, a kopyt koní jeho vojska.... Ale i tak každý cítí, že Kostěj není nad krále, že se snaží uzurpovat jeho zemi násilím, a že moc, kterou vládne, je zlá a že mu královská moc do rukou nepatří. A zde se koří král před jakousi vrchní čarodějnicí? Má-li takovou moc, pak jistě může takovému "králíčkovi" jeho království i odejmout. Její příchod na scénu je více než zarážející: "porušili jste slib, který jste mi dali, když jste mě žádali, abych vám požehnala...." Královský pár žádá o požehnání královnu čarodějnic??? Navíc se dozvídáme, že královna Vilma byla zřejmě čarodějnice před tím, než se stala královnou? Toto jsou velmi troufalé fantazie na pohádku. Pohádka není paskvil, který si někdo poskládá, jak se mu zachce tím, že použije pohádkové role dle své libovůle. To je velmi špatně. Pohádka není pohádkou proto, že v ní vystupují pohádkové bytosti! Pohádka je pohádkou proto, že má pohádkovou strukturu, jak jsem již napsal prve.
Pak zde máme příliš lidské pohádky[2]. Nejde v nich o překonání zla přimknutím se k hodnotám dobra, ale příběh je lidský a v lidských možnostech a schopnostech. Tím je také něco takového, co jest vydáváno za pohádku nezáživné a děj je plochý. Není zde ani hrdinský čin, ani např. ošálení nadpřirozené bytosti. Vše je jen a pouze lidské. Tak například v pohádce "Tajemství staré bambitky" není žádný nadpřirozený prvek. Je to spíše příběh, kdy vykutálení "penízkáři" Ferenc a Lorenc uvalují daně na lid, to je jediný pohádkový rys – nespravedlnost – a útlak lidu. Role nespravedlivých správců je ztvárněna tak, aby se divák bavil, nejsou stvárněny tak, aby vyvolávaly dojem zla (i když zle se chovají). Vyvolávají pouze úsměv, pobavení, a nikoliv bázeň a ostražitost, kterou bychom měli před zlem mít. Ferenc a Lorenc jsou pouze lidsky hloupé postavy, nic víc. Nikdo nic nepřekonává, dívka, která bere převlek svého otce je ražoňka, je to v její povaze, takže "hrdinství" u ní nepřekvapí. I když tato pohádka působí mile, a je pěkně herci zahrána, člověk se pobaví, není to pohádka.
O poselství se v těchto pohádkách nedá vůbec mluvit. Je to proto velmi vtipný výraz – "herci pouze ztvárnili role."
Mnohé takové pohádky na nejvyšší dobra jako je láska, spravedlnost, dobro, poukazují nejasně, rozhodně ne prvoplánově. Tím se naskýtá otázka, proč vůbec takové výtvory nazývat pohádkami.
Pohádku pohádkou, tedy dělá překonávání obtíží, ať jsou přímo způsobené zlem, jako např. kletbou, nebo nešťastnou náhodou, nebo vůbec jakoukoliv jinou nepřízní osudu, vyžadují nasazení a sebeobětování hrdiny pro vysvobozeného, a nadpřirozenou pomoc. Tím i dobro samotné, ať je personifikováno jakoukoliv dobrou nadpřirozenou bytostí nebo není, se ukazuje jako hodné následování a sebeobětování a utvrzuje všechny, že toto je správná cesta.
Pak tady máme onen český prvek humoru v pohádkách. Bohužel, v posledních letech degradoval na parodie postav samotných, jejich znevážení a tím pošlapání. A tak vidíme dobré ale přihlouplé krále, kteří si ani soucit diváka nezaslouží, podivné pitoreskní nadpřirozené postavy, aniž by divák tušil, proč jsou takové, jaké jsou (jsou na straně dobra, nebo zla?) okrádající vládní úředníky, kteří ani trochu nevypadají šibalsky a zlodějsky, pouze vzbuzují smích. Je to tenká hranice, zahrát úsměvně a nedehonestovat postavu samotnou. Tak například král v pohádce Pyšná princezna je pouze úsměvný a přesto neztrácí nic ze své role vážného krále. Když ho chůva vypeskuje ve vězení za nabízený pilník, nepůsobí na diváka tato scéna jako dehonestace králova majestátu, ale nad něj se překlene jakási lidová moudrost babičky, kterou uzná i sám král a nakonec se zařídí podle ní. Ještě v pohádce "S čerty nejsou žerty" je čert Janek trošku popleta, ale ne natolik, aby znevážil svou postavu vůbec. A proč to tak je? Protože hlavní rys Janka je vůle napravit svou chybu, a splnit svůj úkol. To se mu povede a je zpět povýšen na hodnost vraníka. Nemůže tedy působit pitoreskně a hloupě, jak se děje v posledních pohádkách zvláště točených po roce 2015. Tam jsou postavy vykreslované snad jen proto, aby se člověk "bavil", no ale nevím, proč takovýto žánr nazývati pohádkou. Tedy v tomto novém žánru sice vystupují pohádkové bytosti, ale jinak s pohádkou již nemají nic společného.
Toto umění, zachovat vážností rolí s přidáním českého humoru se již vytratilo. Pomalu přecházíme na to, že ohodnotíme pohádkou jako dobrou, protože jsme se nasmáli. Ano, nasmál jsem se v pohádce "Tajemství staré bambitky", nebo "Korunní princ". Také mohu říci, že při sledování výkonu Josefa Abrháma jakožto čaroděje, jsem se dobře nasmál. Ano. Ale uvědomme si ten posun. Abrhámova role měla ztvárnit zlého čaroděje Kruciata, ten však nepůsobil jako zlý čaroděj; Abrhám nás prostě bavil. Proč prostě nemůže být zábavní pořad zábavním pořadem a pohádka pohádkou?
Duch zábavy
Je to duch doby, tento duch zábavy, který pečetí každou současnou tvorbu. Zábavě je podřízeno vzdělávání ve školách, vidíme kdejakou snahu přizpůsobit cokoliv zábavě. I pohádku. Je-li tedy cílem scénáristy pohádkou pobavit, je to nakonec smutné. Je to jen dobovost, která jednou zmizí a s ní všechna díla v ní vytvořená. Jenže pohádka je nadčasová, má svůj smysl a ten nelze podřizovat žádnému dobovému rozmaru. Kdo to nechápe, nemůže vytvořit pohádku skutečnou, a to je také ta bolest, kterou vidíme na obrazovkách. Na adresu všech novodobých tvůrců pohádek bych vzkázal – humor být může, ale pohádka jako taková tady není od zábavy!
Dodatek z 26.12.2018
Dnes jsem shlédl pohádku "O zakletém králi a odvážném Martinovi" od Petera Bebjaka a byl jsem velmi překvapen a zaskočen: takto má vypadat pohádka! Abych jen nekritizoval, dávám i příklad pohádky, jak si jí představuji. Jasné role postav, v pohádce není pokus o nějaké vtípky a srandičky, a moc to pohádce sluší; žádný prostor pro pochyby, kdo je kdo. Zlouš je zlouš a klasicky chce opanovat celý svět, konečně zlo není poťouchlé, přitroublé, konečně vidíme boj dobra se zlem. Konečně tedy pohádková pohádka. Za to jsem rád. Pokud by se dalo něco vytknout, tak snad málo dramatická hudba, mohlo být i trochu více napětí, ale to už si každý navymýšlí sám. Základ pohádky je dobrý.
Nechť se tedy Troškové a další jemu podobní zamyslí nad svou tvorbou! Poťouchlosti a poťápanosti bylo už dost; mimochodem, je-li zlo takové, vyplatí se proti němu vůbec vystupovat? Proč potom vlastně kladný hrdina? Vždyť takové zlo dokáže způsobit jen nepříjemnosti a nic více; takové zlo lze i trpět. Pokud v pohádce za vykonaným zlem nejsou lidské oběti - jako např. zde zkamělé království i s dvořany a se všemi lidmi, pak jen přitrouble škodí jako meluzína, co se snaží prodrat škvírou. Jenže to už není pohádkové zlo, to už nějaké vymyšlené zlo od lidí, kteří snad ani neví, jak zlo vypadá.....