Svědomí
Svědomí, jakožto vědomí mravního zákona je znamení, že člověk je odpovědný svému Pánu a stvořiteli, jemuž patří, ačkoliv se od Něho vzdálil.
Základy víry církve čs. Husitské, 66
Slabá definice:
Mravní svědomí je úsudek rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní hodnotu konkrétního činu.
Katechismus §1795
Spravedlnost
"suum alicui tribuere", dávati každému to, co je jeho. Stejnému stejně, jinému jinak, a věci podle jejího užitku.
Předpokládá existenci mravního a právního dluhu a povinnost tento dluh uhradit.
1) iustitia comutativa (spravedlnost vyrovnávající" neboli "směnná")
pořádá poměr jednoho jednotlivce k druhému
2) iustitia distributiva "spravedlnost přidělující" nebo "rozdělující"
která pořádá vztah společenství jako společenství k jednotlivcům, kteří jsou jeho údy a
3) generalis seu legalis "spravedlnost zákonná, všeobecná", která uvádí řád do vztahů údů k sociálnímu celku."
Ad 1)
Dvě entity, ať to jsou jednotliví lidé, nebo skupiny lidí, se nachází na stejném stupni. Oba jsou povinni odevzdat jeden druhému ve smyslu spravedlnosti to "debitum" (tedy dluh), to "suum alicui tribuere", tedy (stejnému stejně). Spravedlivým je ten, kdo v rámci tohoto vztahu dá druhému to, co mu patří, nikoli méně, ale také nikoli více. Darování je sice také dávání někomu něco, ale není úkonem spravedlnosti, neboť zde není ta povinnost něco poskytovat. Darování není povinné, není debitum.
Ad 2)
Jedná se o správný poměr u těch, kdo mají moc, vůči těm, kteří jsou této moci svěřeni nebo vydáni. Rozdělující spravedlnost a jednání o ní je středem nauky o spravedlnosti. Jednotlivec zde stojí nikoli proti jednotlivci, ani proti mnoha jednotlivcům, nýbrž proti sociálnímu celku. Obě strany si nejsou rovny, a to nejen proto, že mnohost, sociální celek, představuje více než jeden, nýbrž proto, že společné dobro a obecné blaho náleží do vyššího řádu, než je dobro jednotlivce. Přesto však jednotlivec zde představuje stranu, která má právo o něco žádat, které něco náleží. Z druhé strany sociální strana je celek, který je k něčemu zavázán – je vyššího řádu a přece je něčím povinen. Tuto myšlenku samozřejmě nemůže provádět důsledný individualismus ani kolektivismus. Tímto sociálním celkem je však i sám panovník, zákonodárce, vojenský vůdce, učitel, dokonce i otec a matka vůči dítěti.
1. Spravedlnost k lidem
Spravedlnost plodí pokoj, tak jako nespravedlnost vyvolává rozbroje a neklid. Duchovní život je možný jen tam, kde je tento pokoj. Proto má spravedlnost, která dává a nechává každému, co mu patří, tak významné místo v duchovním pokroku. Nejsou jen hrubé formy porušování spravedlnosti, jako je vražda, ublížení na těle a krádež; druhému jde uškodit také pomluvou, nactiutrháním, donášením, výsměchem. Lze uškodit i pouhou myšlenkou beze slov nespravedlivým posuzováním. Mohou to být hříchy od velmi těžkých až po naprosto všední.
Lidská přirozenost po prvotním hříchu je zatížená sebeláskou, která je semeništěm nespravedlnosti. Sobectví přeje vždy víc sobě než druhým.
Velmi snadno i duchovní člověk ublíží slovem, když mluví bez rozmyslu, ukvapeně, pod vlivem vášně, prostě neukázněně. Jak často jazyk předběhne rozum?!
Umělec má cit pro krásu, hudebník pro čistotu tónu a harmonii, duchovní člověk má mít rozvinutý cit pro spravedlnost. Nesoudí druhé, aby nebyl sám souzen...
Spravedlnost se znázorňuje se zavázanýma očima – aby nehleděla na rodinnou příslušnost, přátelství, aby nedávala víc těm, co si víc nezaslouží.
2. Spravedlnost vůči Bohu
Vztah člověka k Bohu uskutečňuje ctnost nábožnosti [religio], která je výrazem spravedlnosti slabého tvora vůči nekonečnému Bohu. Úkolem nábožnosti je vzdávat Bohu náležitou čest, která mu právem přísluší. Rodičům náleží od dětí čest, představeným od podřízených, Bohu od tvorů.
Bůh si zaslouží pro svou nekonečnost nekonečnou čest, kterou ale člověk pro svou omezenost není schopen vzdát v celé míře. Proto není možné, aby mezi člověkem a Bohem mohlo dojít ke striktnímu vyrovnání. Člověk dává kolik umí, ne kolik by si Bůh zasloužil.
Předmětem nábožnosti není Bůh, jako je tomu u Božských ctností víry, naděje a lásky, ale uskutečnění vztahu člověka k Bohu pomocí vnitřní a vnější úcty. Nábožnost se tedy klaní, modlí se, přináší oběti, celým svým životem slouží Bohu. Proto je tato ctnost nejvyšší z mravních ctností, hned po Božských.
Bůh nepotřebuje naše projevy úcty, ale potřebujeme je my, abychom vykonali svou povinnost. Bůh nepotřebuje vnější úkony naší podřízenosti, ale potřebujeme je my, protože jsme tvorové duchovně-tělesní. Vnější úkony ctnosti nábožnosti nás mají jen těsněji připoutávat k Bohu, aby se lidský duch tím víc spojoval s Duchem Božím, čím oddaněji je tělo podrobeno povinné službě pro Boží čest a slávu. Cílem úkonů ctnosti nábožnosti je Bůh a jeho sláva; třebaže vlastní užitek z těchto projevů má ten, kdo se touto ctností stává Bohu milejší a zasluhuje si jako odměnu jeho samého.
Východiskem našeho vztahu k Bohu, který uskutečňuje ctnost nábožnosti, je jednak vědomí Boha velkého a nevýslovného, a zároveň Boha blízkého. Člověk vedený ctností nábožnosti zachovává povinný odstup, který ukládá úcta k nekonečnému Božímu majestátu, a přitom se s důvěrou dítěte vine k svému nebeskému Otci. Vědomí Boží velikosti ho vede k úctě, láska ho nutí k důvěrnosti. Boží velebnost ho sráží na kolena, Boží dobrota ho strhuje do jeho náruče. Obojího je potřeba.
Výsadou ctnosti nábožnosti je, že pořádá úkony všech ostatních mravních ctností k Bohu. A tak se z celého života nábožného člověka stává nepřetržitá služba Bohu. Není světec, který by touto ctností nevynikal. Nábožnost je totiž co do podstaty totožná se svatostí – lyší se pouze pojmem. Svatostí se totiž nazývá to, čím spojuje mysl člověka sebe a své úkony s Bohem.
Kdyby pýcha našeptávala, že jsme pro Boha vykonali mnoho krásných skutků, připomeňme si slova evangelia: "Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat" (Lk 17, 10).
O porušení práva – o nespravedlnosti
1) vůči dobrům těla
- sebevražda a sebemrzačení (pokud není nutné k zachování života a zdraví)
- vražda a potrat
- souboj
- válka a povstání – legitimní: a) nejvyšší civilní autorita legitimně jednající po zralé úvaze; b) spravedlivý důvod nebo alespoň přiměřeně vážný, lépe velmi vážný nebo nezbytný; c) správný úmysl, který upřímně hledá cesty mírového řešení.
2) vůči dobrům duše
- vnitřní dobra duše – legitimní užívání vlastních schopností
- vnější dobra duše – pověst, čest a pravda
- opovážlivé posuzování [iudicium temerarium] – přesvědčení o hříchu dru hé ho bez dostatečného důvodu
- nactiutrhání [detractio] a pomluva [diffamatio] – nespravedlivé očernění cti druhého ať už bezdůvodným vyjevením skryté viny druhého, nebo nepravdivým připsáním viny nebo chyby druhému
- potupa [contumelia] – nespravedlivé poškození cti druhého v jeho příto mno sti (také posel, písmo); patří sem také výsměch [irrisio] a pošklebování [sub sannatio]
- křivé svědectví [falsum testimonium]
- lhaní [mendacium] – mluvení proti mysli ať slovy nebo gesty (žertovné, slu žeb né, škodlivé); přidává se předstírání [simulatio], pokrytectví [hypocrisis], chlubivost [iactantia], lichocení [adulatio]
- vyzrazení tajemství [violatio secreti]
3) vůči časným dobrům
1. nespravedlivě uložený trest [damnum iniuste illatum] – zničení nebo poškození věci bližního – napravuje se restitucí
2. krádež [furtum] (a. prostá krádež; b. loupež; c. svatokrádež)
3. tajné odškodnění [occulta compensatio]– mimozákonný způsob, kterým si věřitel od dlužníka tajně vezme, co mu dluží
Svoboda
Ontologická svoboda – svobody volby vůbec – mohu si vybrat, možnost volit, "právo na sebeurčení".
Ale stejnou pravdou je, že svobodné určení je zaměřeno k adekvátním hodnotám. Je-li člověku přirozené, aby se rozhodoval, tak je mu neméně přirozené, aby to rozhodování bylo svobodné podle zákona. Tedy mravní zákon je stejnou součástí přirozené finality osobního života jako fakt svobody. Zákon a svoboda jsou komplementární, dvě doplňující se složky života. Žít podle zákona znamená osvojit si pravou, etickou svobodu.