Příroda má zvláštní postavení ve světě člověka, a člověk má zvláštní postavení ve světě přírody. Srovnáme-li postavení člověka v přírodě s jejími obyvateli – zvířaty, pak vidíme ten obrovský rozdíl: zatímco se můžeme v přírodě procházet, kochat krajinou, a nechat se unést na křídlech romantiky, zvířata zažívají něco naprosto jiného. Především je to jejich jediný domov, na rozdíl od nás, našich domů a naší tzv. civilizace, ale hlavně je to místo přežití. Neustále jeden druh číhá na druhý, protože je na lovu, aby zajistil svou existenci. A na lovu může být sám uloven. Je to vlastně boj o přežití, který kdybychom transformovali do světa lidí, tak dostane hrůzný obraz: bojují proti sobě lidé, elfové, trpaslíci, skřeti, obři, trolové, harpyje a kdoví, kdo ještě. Takový svět je neustále ve válce. Každý v něm musí být od mala školen a trénován v používání zbraně, trénován ke střehu a neustálé pozornosti. V nějakém takovém světě žijí zvířata.
Není divu, když k nim sestoupí tvor, ze kterého cítí, že není z jejich světa právě tím, že nemusí takto bojovat o své přežití; ba co více -hladí jej, mají-li pěkný kožíšek. Zvířata cítí tu nadřazenost lidského tvora. A pes, ten cítí i to své privilegium, že je člověku nejblíže. Vždyť on sám je vytrhnut ze svého světa přežití a je darován člověku, který se o něj stará. Proto může být pes tak milý a věrný člověku. Není podroben zákonu boje o přežití, jako jiná zvířata.
Člověk, když navštěvuje přírodu, toto zvláštní místo, tak dokonce nemusí vnímat vůbec nic. Někdo se do přírody vydá účelově za běžkami, jiný na kole. A někteří dokonce na čtyřkolce či terénní motorce, aby se nabažili nějaké své vášně.
Jiní v přírodě pracují a sledují svůj způsob obživy. Mohou kácet stromy jako lesní dělníci, sázet stromy, nebo jako hajní kontrolovat stav zvěře. Ale tito všichni zatahují pravidla ze svého světa do světa přírody.
Tím nejsprávnějším vnímáním přírody je, když člověk se kochá její nádherou. Když naslouchá, nechává se prostoupit dálkami, kopci, či malebností celého výjevu. Tak se člověk setkává i s pokorou a jejím Tvůrcem, který ji takto učinil. A zde je vidět, jak příroda je něco úplně jiného pro člověka a pro zvíře, které v ní žije. Zvíře samo je částí toho obrazu. Srnka v dáli či hopkající zajíc jen posilují celý ten krásný výjev, jež člověk zde vyhledává. Zde člověk ustává ve svém shonu, odpočívá si od vší své každodenní časnosti, a zírá na věčnost zákonů přírody, jež mu bylo dáno vnímat. Člověk se pozastavuje a nahlíží na Boží stvoření. Probouzí se v něm úcta ke stvořiteli, pokora z toho velkolepého díla, a nakonec člověk vzdá chválu Stvořiteli. Stává se pak snadněji jejím ochráncem a dobrým hospodářem. Naplňuje pak své určení k přírodě, které mu Bůh dal: "ať panuje nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi."
Když darwinisté tvrdí, že člověk patří cele do živočišné říše, že je jen zvíře s vyvinutějším mozkem, pak úplně míjí tento zvláštní vztah k přírodě. Nad námi nepanují zákony přežití, jako pro zvířata. Onen argument darwinistů o vyvinutějším mozku nic neříká o tom unikátním vztahu člověka a přírody. Opice má také vyvinutější mozek, může používat předměty. Ale ona je součástí přírody a nemá to zvláštní postavení k přírodě, jako máme my. To jí dáno nebylo, jen člověku. A my v sobě nalézáme ten odkaz, že v tomto Bůh nás stvořil tak, abychom byli podobni jemu, vyjmul nás tímto způsobem z panství zákonů přírody. A právě i na to nás vybavil – abychom byli jejími dobrými správci. A to nikoliv mozkem a rukami, ale svým určením.
Člověk v sobě nalézá onen správcovský odkaz a ví, že není na stejné úrovni jako zvíře. Můžeme mít podobné tělo složené ze stejných stavebních prvků a principů, ale to nás zvířaty nečiní; tak jako lopata je určena k práci s hlínou, a v tom je také její smysl a význam a původ, tak jeden živý tvor byl učiněn pro Hospodina a druhý tvor byl učiněn k Jeho podobě a k tomu, aby vládl nad ostatními tvory.
Určení je tím kritériem, tím klíčem, jeho svědectví přeci v sobě máme každý, a nepotřebujeme žádnou vědu, žádný vědecký tým vědeckého ústavu, aby hledal odpověď na tak jednoduchou a základní věc.
I kdybychom vzali dnešního člověka a mávnutím kouzelného proutku zrušili veškerou civilizaci a tím výrobu, technologie a všechny výrobky, a našeho člověka postavili doprostřed přírody bez jeho výdobytků, co bychom pozorovali? Kam spěje veškeré úsilí člověka? Bude opět otesávat kameny, ostřit větve, vypalovat keramiku, později tavit železo a jiné rudy a stejně začne celá historie od znovu. A o čem svědčí celé to lidské pachtění, kam směřuje? Přeci je to jasně vidět, že člověk usiluje o setřesení vlády přírodních zákonů a neustále se každodenně snaží z nich vymanit. To je tak těžké, položit si otázku, proč toto činí? Což není jasné, že se vymaňuje z pod zákona přežití v přírodě, ať si je toho vědom nebo ne, právě proto, že pod ně nepatří? Že má jiné určení?
Což o této svobodě od přírodního zákona přežití nesvědčí i neblahý fakt novodobého člověka, že celou přírodu i s jejími zákony je schopen redukovat ve svém vnímání na minimum? Nejen profesionálním řidičům, ale i mnohým lidem se může příroda zredukovat už jen na povětrnostní vlivy, kdy vnímají tu sucho, tam horko, nebo děštivo a zimu? Meteorologové si zredukují povětrnostní vlivy do svých map a jsouce svobodni od zákonů přežití; nejen oni, ale i my všichni, žijeme si vesele bez přírody, a využíváme z ní jen obživu, a tomu ještě říkáme ošklivým slovem "zdroje" či "přírodní zdroje" v tom konzumním slova smyslu.
O tom, že člověk má v sobě tu správnou správcovskou touhu správně hospodařit s tím, co nám bylo svěřeno, dává svědectví např. Ota Pavel ve svém díle "Smrt krásných srnců." Jeho tatínek byl zbaven rybníku velením vesnice při okupaci republiky fašisty proto, že byl žid. I tak dál chodil za svými ukradenými kapry, a to i po té, co se mu fašouni s umrlčí lebkami u onoho rybníka vysmáli. A i když tatínkovi bylo jasno, že mu již nikdy jeho kapry nikdo nevrátí, šel v mrazivé noci se sekerou vysekat díry do ledu, aby zachránil kapry před udušením. My to správcovství máme v sobě.
Člověk má naprosto jiné postavení k přírodě, než má zvíře. Není problém vidět záměr za počínáním zvířete či člověka. Proto si myslím, že ten, kdo jej nevidí, jej buď nechce vidět, nebo nemůže. Člověku je dáno to vidět a vnímat. A nemůže-li někdo, pak je postižen nějakou slepotou, která ale musí být ve své podstatě zlá, neboť jen zlo může takto překrucovat přirozenou danost, přirozený řád věcí.
