světonázor z představ

Jaký vztah má lidský jedinec -jakožto subjekt v tomto světě protichůdných tvrzení – k okolním předmětům a jak dospívá k správnému porozumění skutečnosti? Tím se zabývá filozofie od samých počátků a je rozhodujícím prvním krokem v poznání. Proto pokud člověk již zde, na tomto začátku provede chybný úsudek, pak v pozdějším hledání, v každém oboru, se bude tato chyba násobit. Jako když raketa letící k dalekému cíli bude naprogramována o jednu úhlovou vteřinu vedle, na obrovské vzdálenosti způsobí minutí cíle.

Obávám se, že stav dnes v této oblasti je velmi tristní. Lidé si tyto své počátky skládají ze svých představ ve smyslu prvotních, mlhavých a nejasných přiblíženích se ke skutečnosti. Celoplošný problém je v tom, že toto tak stačí, a nikdo nepostupuje dále.

Dovoluji si připomenouti, že pojem je něco zcela jiného než pouhá představa; kupit a sdružovat prvotní představy a nazývat to světonázorem, to je tragédie.

Pojem - je slovní vyjádření chápání podstaty

představa -je jen obraz konkrétní instance jsoucna

Pomocí čeho stavíme světonázor - pomocí počitků nebo pomocí univerzálií?

Počitek – to je odraz jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, které na nás působí.

Cesta k univerzáliím se nazývá učení.

První principy se nachází ve světě univerzálií, ale dnes již pravd nikdo nehledá - viz dnešní trend "fakta nahrazují pravdu". A tak bují empirismus se svým sloganem "zkušenost nám poví, co zakoušíme."

Naše doba je odrazem zavržení víry v existenci transcendentálií.

Člověk ani neví, jak důležitý je jeho světonázor. Nestará se o něj, nekultivuje ho, vytváří si kolekce laciných počitků a ty má za svou životní orientaci.

Slyšíme, že nezáleží na tom, v co člověk věří.

Jenže to, čemu člověk věří, to vykládá, k čemu je tento svět. Jak se pak mohou lidé shodnout na sebemenším detailu každodenního jednání, neshodnou-li se, k čemu je tento svět?

Správně by se tedy mělo říkat: "nebere-li člověk svou víru vážně, pak nezáleží na tom, v co věří"[1].

Co když někdo svou víru vážně bere?

Pak to, v co věří, dává pečeť jeho zkušenostem a on náleží ke kultuře, která je klubem založeným na zásadách; chce-li kdo vstoupit, pak musí říci správná slova o správných věcech, což dále znamená,že musí být schopen těch správných citů[2].

Jedním nezbytným předpokladem při hledání pravdy je poctivost úmyslu. Mysl, která tíhne k omezování nebo potlačování pravdy, nakonec, zjistí, že se žene za lží.

Snažit se objasnit pravdu tomu, kdo ji nemiluje, neznamená nic jiného, než poskytovat mu ještě více látky k mylnému výkladu.[3]