Tak jsme po sedmi letech vyrazili na rozsvěcování stromku na náměstí. Šli jsme s obavami, co uvidíme a co uslyšíme. Od poslední návštěvy této akce – pravda – uplynulo sedm let, a tak nakonec jsme podlehli vánoční atmosféře. Nevídaně totiž napadlo spousta sněhu, alespoň 30 cm, což je ve zdejším kraji velmi neobvyklé.
Zahájení bohužel, nezklamalo. Opět výčet sponzorů, opět vystoupila starostka města, místostarosta další, jimž leze úředničina z kapes. Takové suchopárné úřednické formální řeči nikoho nezajímají a sváteční atmosféře nejen že nepřidají, ale uberou. Já nevím, ale tihle lidé opravdu žijí v jiném světě – jako by se všechno povolovalo na základě úřednického prohlášení – ať tedy na papíře, nebo mikrofonem. Nevím, proč tito lidé mají potřebu uvádět takovým způsobem, jako by se lidé nedokázali zabavit sami. Mám pro to jediné vysvětlení – jsou to úředníci.
Pak nastoupilo něco, co se dá těžko popsat. To byla taková nečekaná rána do hlavy. Nastoupili jacísi pozounisti z Malenovic, trio a začali hudlat vánoční koledy na ty pozouny. To bylo něco strašného! Prohlásil jsem, že kdyby tady teď prošel průvod s rakví, vůbec bych se nedivil. Táhlé pomalé smutné melodie – jako na pohřbu. Podle mě ti chlapi vyhrávají na pohřbech, mají to zažité a tak si zkusili lajznout i koledy. To bylo hotovo.
Rodina už byla jako na trní a děsila se dalšího čísla. Nastoupily malé holčičky ze základní školy se zobcovými flétnami. Ty malé holky byly snad jediným světlem. Hrály pěkně, ladilo jim to, bavilo je to, zpívaly dobře.
Nevěděli jsme, co si máme myslet. CO tedy bude dál? Dál nastoupily větší holky ze základky. Nevím, ale prostě poznáte, kdo zpívat chce a kdo tam stojí pro aktivity paní učitelky. Tohle prostě nemá smysl. Rodina uprchla, zůstal jsem sám. Říkal, že nemají odcházet, že ještě nepřišel vrchol večerní akce – druhé čtení sponzorů.
Nastoupily další holky z další základky a ty byly děsivé. Některé zpívaly falešně, doprovodné klávesy příliš zdůrazňovaly začátky taktu, prostě úroveň strašidelná. Začínal jsem se otáčet na blízkou zastávku trolejbusu.
Nastoupil nějaký kluk, asi dvanáctiletý, nějaký Honzík, a ten zpíval Pavarottiho skladby. V Italštině. Měl moc pěkný hlas, ale taky mi chybělo to nasazení. Nevím, to srdce, ta spontánnost mi tady dnes prostě vůbec chybí.
Prošel jsem pár mizerných stánků na náměstí. Všechny stánky čepovali svařáky, za padesát korun do kelímku, za stovku do hrníčku z chráněných dílen, který si pak můžete vzít domů. Všechny stánky pod záštitou města, všechny na jedno hovno, pardon, brdo. Vida! Jeden stánek s něčím jiným! Klobásy a párky! Ale víc už nic. Neskutečná mizérie. Tohle je dělané pro dílny aby prodali hrníčky, ne pro lidi.
A už je zase u mikrofonu ta baba. A už hlásí sponzory, a že máme kupovat hrníčky, že pochází z chráněných dílen. Tak jsem se dočkal! Druhé čtení sponzorů, vrchol programu! Vše v duchu dejte peníze, kupujte, plaťte. Ztratil jsem vůbec další chuť zde pobývat. Odešel jsem k trolejbusové zastávce. Naštěstí mi za šest minut jela padesátšestka, co mě vezme dokonce až na Kvítkovické náměstí, které je středem světa.
Lidé sice postávali, ale přišlo mi, že u pódia stojí rodiče vystupujících dítek, které povzbuzují a mávají svým ratolestem na pódiu. Protože jakmile se obměnili vystupující na pódiu, obměnily se maminky pod pódiem.
A že rozsvítili velký vánoční smrk? Ano, rozsvítili, ale nevím, nějak jsem z toho radost neměl. Radost jsem měl, když jsem seděl v trolejbuse a byl jsem pryč. Venku ještě trošku padal sníh, všude byly čerstvé závěje a to mne potěšilo. Otrokovické rozsvěcování stromku – věru ne!
VR 1.12.2023