Aladar | o křížových výpravách s rozumem

Následující úvaha vznikla po zhlédnutí několika debat mezi zastánci a odpůrci multi-kulturalismu. Odpůrci by se i rádi dovolávali křesťanských zásad či kořenů, ale mnohdy je vidět nejistota a nedostatek znalostí. Zvláště, pokud zazní nařčení křesťanství z křížových válek. Pak je to třeba s takovým islámem srovnáno, a není možno se křesťanstvím dále obhajovat. Kupodivu, na tento argument "křížových válek" nikdo rozumně nereagoval.

Úvaha není určena pro ty, kteří považují každou válku za špatnou, a ani pro ty, pro něž je náboženství jako náboženství. Rozumný člověk se ptá po příčině války a mezi náboženstvími hledá, jak by popsal rozdíly, neboť nejsou stejná.

Základem této úvahy je tato situace:

Kritici islámu poukazují především na násilí v Koránu a také na násilí proroka Mohameda samotného. Oponent argumentuje nikoliv z Bible, ale kupodivu pouze "z praxe" – křížovými válkami. Případy, kdy oponent argumentuje násilím ve Starém zákoně, jsou méně časté.

Ještě než se pustíme do rozboru situace, připomeňme paralelu – spor husitů (protestantů) s katolíky:

"Upalovali husité katolíky?" Ano, také nahnali sedláky do stodol a zapálili je. Zavrhuje se proto celé husitské revoluční hnutí? NE! Vyučuje se na školách dodnes a dodnes je Hus a jeho odkaz uchováván. Historici rozlišují ideje samotného Husa, husitství a třeba husitské odchylky nebo úchylky (např. sekta Adamitů).

Proč v rámci křesťanství se u husitství rozlišuje, ale někdo v rámci celého křesťanství rozlišovat nechce?

Jak je možný dvojí metr – kdy v rámci husitství je rozlišováno, a u celého křesťanství nikoliv? Jsou snad křížové války natolik strašlivé, že provždy zdiskreditovaly křesťanství?

Jako první a důležité kritérium považuji srovnávat srovnatelné. Tedy srovnáváme praxi s praxí, nebo písmo s písmem, ideologii s ideologií.

Pak jednoznačně vyplyne to, co chtěl kritik islámu říci: "Korán schvaluje násilí programově vůči nevěřícím, kdežto Bible programově proti nevěřícím žádného násilí neobhajuje. Je potřeba být přesný. Prorok Mohamed působí v době 570 – 632 n. l. Od svých čtyřiceti let obdržel zjevení Koránu, a proto můžeme mluvit o jeho počátcích. V tuto dobu již 600 let platí Nový Zákon. Správné proto je srovnávat Nový zákon s Koránem, co se časového hlediska týče. Kdo by přesto chtěl trvat na násilí v Bibli jako argumentu rovnosti s Koránem, měl by si uvědomit, že tím své věci nijak neprospěje. Je totiž mnohem blíže pravdě říci – že Korán je na úrovni Starého zákona, co se snad obsahu týče (z hodně velkým odstupem) ale v žádném případě není podoben zákonu Novému. Znovu podotýkám, že již 6 století platí Nový zákon. Ale to je na jinou debatu. Zaměření spočívá především v tom, že chceme srovnávat srovnatelné – a to především "psaný program" jednoho náboženství s "psaným programem" náboženství druhého. Pak chceme srovnávat praxi jednoho s praxí druhého.

Podívejme se tedy podrobněji na program pro ty, kteří nepřijímají zvěst.

Nový Zákon

Matouš 10:10  neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť `hoden je dělník své mzdy´.

11  Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet.

12  Když vstoupíte do domu, řekněte: `Pokoj vám. ´

13  A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám.

14,  A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou.

Ve stejném duchu známe i příchod Cyrila a Metoděje.

Dále nikde v novém Zákoně není věnováno místo k popisu, co by se mělo dít s těmi, kteří neuvěřili. Všechny epištoly se vyjadřují k učedníkům (následovníkům Krista), k Židům, nebo k pohanům (pronárodům). Nikde není zmínka, že by měl být někdo nucen k víře, že by byl zavrhován apod. O šíření židovství ve SZ není žádná zmínka, jakožto ve směru ven, ve smyslu expanze.

Korán se o šíření své víry programově zmiňuje poněkud jinak.

4:56

Věru ty, kdož neuvěřili v Naše znamení, My v ohni sežehneme, a kdykoliv vyschnou kůže jejich, vyměníme je za jiné, aby tak trestu okusili. A Bůh zajisté je mocný, moudrý.

8:12

A hle, Pán tvůj vnukl andělům: "Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!"

4:74

Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou.

9:5

A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.

Tedy ten diskutér, který se chtěl opřít o křesťanství, mohl argumentovat takto. Programově je zcela očividné, že Korán násilí obsahuje, kdežto Nový zákon je neobsahuje.  Kdo by chtěl rozebírat násilí ve Starém zákoně, musel by hlouběji studovat, podobně jako by musel studovat husitství a pak rozlišovat.

Dobře, pojďme dále, co tedy samotné křížové války?

křížové války

Je možné porovnávat jakoukoliv válku s jakoukoliv jinou, libovolně vybranou válkou? Mohou se porovnávat Napoleonské války s válkou Búrskou, s třicetiletou válkou, s válkou stoletou mezi Anglií a Francií, jíž se zúčastnila Johanka z Arku, můžeme je srovnávat s válkami husitskými? Jsou stejné, jenom proto, že to jsou války? Zůstaneme na úrovni náboženství jako náboženství?

Každý inteligentní člověk se začne ptát po příčině té které války. Příčiny válek křižáckých proti Žižkovi známe jako Češi dobře, ale příčiny válek křižáckých v Levantě mají snad patent na výjimečnost, že u nich se příčina posuzovat nebude?

Kdo je kompetentní vyjádřit se k tématu křižáckých válek? Kdo si o tom co četl? Kdo si dal tu práci a půjčil si byť z knihovny jedinou knihu? Pokud si někdo o problému nepřečetl nic, ale zato sebevědomě obhajuje svůj postoj, pak je správné říci, že takový člověk není kompetentní se k tématu vyjadřovat. Na druhou stranu však není kompetentní pouze jen historik, který dané téma studoval roky.  Abych se k něčemu mohl vyjádřit, a mělo to alespoň nějakou váhu, tak bych si měl o problému něco přečíst.

Takže zeptejme se tedy na příčinu válek křižáckých.  Prvotním impulsem bylo zabrání hrobu Ježíše Krista a Jeruzaléma Osmany. V dalším průběhu byla válka vyhlášena "všem muslimům, pohanům, a kacířům." Jak posoudit onen moment zabrání hrobu Ježíše Krista a Jeruzaléma?

V celé Bibli není ani zmínka o tom, že by hrob Ježíše byl posvátný, nebo že by se měl chránit. O Jeruzalému je řečeno ve Starém zákoně mnoho, nikde však není zmínka o tom, že toto město je tak cenné, že se musí chránit i za cenu krveprolití.

Tedy programově, ideologicky, není o "svatých místech ani zmínka." Naopak, v Novém zákoně je jednoznačně řečeno, že svatí máme být my, že naše tělo je chrámem Ducha svatého a proto nemáme tělo poskvrňovat hříchem, jakým je např. smilstvo. Jelikož Nový zákon je závazný od dob Ježíše Krista, měli bychom relevantně dvanácté století posuzovat Novým Zákonem.

Obžaloba proti křížovým válkám je tedy spíše obžalobou křesťanů té doby, nikoliv křesťanství - ideologie jako takové. Navíc je tento motiv, alespoň pro mě, pochopitelný. Ježíšův hrob, Golgota, Jeruzalém sám, jsou svatá místa. Ztrátou svatých míst je šlapáno po viditelné památce Ježíše Krista, který je ústřední postavou křesťanství. Naopak, vidím v těch lidech té doby hrdiny, že si nenechali vzít to, co je pro ně svaté. Že šli i do boje proto, aby svá svatá místa osvobodili.

Existuje westernový film, kde se výprava bělochů snaží prodírat nehostinným indiánským územím. Vedoucí rozhodne, že zkrátí cestu přes indiánské pohřebiště, které je pro indiány svaté místo. Přes varování průvodce nakonec přes pohřebiště projdou. Indiáni to zjistí a pronásledují výpravu za to, že výprava znesvětila jejich posvátné místo. Zajímavé je, že každý u tohoto filmu rozumí indiánům, ale vlastní kultuře už ne. Svým předchůdcům rozhořčení nad zhanobením svatého místa upírá. Křesťané té doby ukázali, že jejich svatá místa jsou pro ně opravdu svatá tím, že za ně byli ochotni prolévat svou krev. A na tom není nic špatného. Nevidím rozdílu mezi indiány toho kmene a křesťanů té doby. Svaté místo se nedává jinověrcovi jen tak kvůli multi-kulti smýšlení.

A co vyhlášení války všem muslimům, pohanům a kacířům? Ano, teprve tady už by bylo možno polemizovat. Kdo však odtrhává prvotní příčinu křížových válek od této druhé fáze, jistě nebude s válkami nikdy souhlasit a bude mít "ve všem jasno". Kdo však chápe prvotní příčinu a ví, že válka s Osmany byla nesmiřitelná na život a na smrt, nebude daleko od pochopení, že se zde setkaly dvě neoblomné vůle a proto vznikly ony nesmiřitelné postoje. Jak ale vysvětlit dnešnímu člověku, kterému není nic svaté myšlení jeho předchůdce?  Je snad někdo natolik naivní, že by si myslel, že dobytím Jeruzaléma by křesťané přestali bojovat, když okolní města byla stále obsazená Osmany? Nikdo by v takové fázi válku neukončil, a ani křesťané si nepočínali jinak. A toto jim má být přičteno k poskvrně?

Dalšími námitkami proti křížovým výpravám byly motivy jako územní zisky, uplatnění druhorozených šlechticů v armádě a podobně. Pak bych se zeptal, zda je takovýto motiv hlavním hybatelem křížových válek? O to snad šlo především? Argument typu "mouchy kazí maso" přeci neříká, že maso je samo o sobě špatné.

Závěr:

Rozumné je srovnávat ideje s idejemi. Programově křesťanství hlásá evangelium Ježíše Krista, a kdo jej nepřijme, není řešen; v islámu programově ten, kdo nepřijme víru, je řešen a to velmi často násilím. Ideje porovnáváme s idejemi.

Rozumné je srovnávat důvody válek.

Křížové války byly vyjádřením víry lidí své doby, neboť nebyli ochotni se smířit se ztrátou svatých míst. Nový zákon nikdy nic takového nikdy nezmiňoval. A i přesto jsou tito lidé hodni obdivu zvláště v protikladu dnešním lidem, kterým není svatého zhola nic.

Válka za vrácení svatých míst není totéž co válka na základě šíření víry mečem.  Válku porovnáváme s válkou a to na základě motivu.

Kdo nechce vidět rozdíl, vždycky najde si hůl. Staví se však proti rozumu.

Z filozofického hlediska by jistě bylo zajímavější rozebrat, proč indián může bránit posvátnost svého pohřebiště a člověk mu rozumí, a proč Evropan nemůže hájit svatost svých míst, a člověk tomu nerozumí.

Zajisté je tu konflikt zhumanizovaného "nezabiješ" oproti "svatosti".

Otázkou je, kam až je schopen takový humanista zajít?

Čeho všeho cenného se vzdá, a nezasáhne?

A když se vzdá všeho, a ponechá si jen holý život, je to hrdina? Je následováníhodný?

Zdali tím neříká, že nejcennější hodnotou je pro něj jeho život?

Lze s tímto souhlasit?

To je na hezký rozbor.