Aladar | kapitalistovi dochází dech - případ pravítka

všimli jste si, jak kapitalista hospodaří?
Výrobky kapitalista zkracuje na nějaké míře - délce či šířce, cenu však nezkracuje.
Všiml jsem si toho už mnohokrát - i horalky jsou menší, pozinkovaný plech je papír a teď už i pravítko!

Ano, slyšíte, dobře.
Kapitalistický zmetek si dovolil šáhnout svými špinavými pařáty na školní pravítko pro děti.

Rozhodl jsem se, že zhotovím s klukama toto úžasné papírové dělo:


Ocení zajisté technik Rosťa.
Osobně se na to dělo velice těším.
Sroloval jsem si zatím jednu A4 do ruličky a divili byste se pánové, jak pevný a stabilní takový smotek je!

No a protože jsem si chtěl narýsovat pravítkem míry na papír, oněch 15 cm a 2 x 5 cm, začal jsem doma shánět pravítko.
Po prohledání několika šuplíků jsem zjistil, že moje dvaceticentimetrové pravítko si přivlastnil školou povinný Filda.
Dobře, koupím si zítra jiné a koupím si třiceticentimetrové!

Večer, před spaním, jsem byl tak natěšený, že jsem tisíckrát za sebou viděl onen okamžik, kdy vstupuji do známého papírnictví, kde se mě známá prodavačka ptá, co že bych to chtěl. Pak se vidím, jak třímám v ruce úžasné, nové třiceticentimetrové pravítko!
No co vám budu povídat, nemohl jsem se dočkat té chvíle. Vzpomínal jsem také na školní léta, kdy jsem s pravítkem rýsoval. Kdy jsem jej poctivě nosil do školy, jak leželo na lavici, jak mělo svoje výsostné místo a s jakou láskou jsem jej vždycky na lavici pokládal. S těmi všemi krásnými vzpomínkami jsem usínal.

Dnes ráno nastal ten den. Vstoupil jsem do vysněného papírnictví. Prodavačka přinesla bednu pravítek. Hleděl jsem na pravítka a začínal jsem se lekat. Mé nadšení však stále převažovalo a tak jsem se přehraboval v krabici s pravítky, abych našel to pravítko. Normální pravítko! Byly tady pravítka neprůhledná plastová ošklivá, na ty jsem se nemohl ani podívat. Pak tady bylo zelené, ale obsahovalo uvnitř všelijaké symboly, kapky a nesmysly a to mě rušilo. Hledal jsem normální pravítko, jak je známe ze školy. Zarytě jsem mlčel a přehraboval a přehraboval a hledal svoje pravítko.

Prodavačka to asi nevydržela, nemohla se na mě dívat. Hrábla do krabice a vytáhle to hnusné, zeleno oranžové plastové pravítko, na které jsem se odmítal podívat. "Toto pravítko neklouže". Pak vytáhla jiné, tenké jako plastová záložka do knížky. Začala je přede mnou ohýbat. "Vidíte? Je pružné, dá se ohýbat." "A pravítko s rádiem nemáte?" Pomyslel jsem si. Pořád jsem mlčel. A pak konečně, na dně krabice, jsem zahlédl normální pravítko. Nebylo čiré, bylo oranžové, druhé bylo růžové. Ale bylo průhledné. Mělo stupnici a žádné další nesmysly. Rychle a pevně jsem chytil oranžové.
"To si vezmu." Paní našla modré. Rozum mi říkal: "modré je hezčí, a je to taky klučičí barva, vezmi si modré." Zjistil jsem však, že pevně třímám oranžové pravítko a již ho odmítám pustit.

"Vezmu si to oranžové!" Pohrozil jsem prodavačce. Nechtěl jsem nic jiného, než normální pravítko. Prodavačka pochopila. Zaplatil jsem a po náročném vnitřním boji jsem vylezl ven, třímaje vydobyté pravítko. Jak jsem se uklidnil a začal jsem vnímat i podněty přicházející skrze smysly - ruka, pravítko, co se děje? Něco je s pravítkem špatně!

prohlížím si pravítko. Zdá se mi nějaké lehké.
Aha!
Pravítko je daleko tenčí, než to, co jsme mívali kdysi ve škole!
Kapitalista! Zmetek! Ubral zase na materiálu!
Prohlížím pravítko z boku - a nyní je tloušťka pravítka zřetelně vidět.
Kapitalista zase šetří, ani to pravítko nenechá na pokoji!

Nakonec jsem rád, že je alespoň průhledné a není popsané hovadinama.
Tak jsem dopadl s pravítkem.
Alespoň tak!