Aladar | Skryté zlo liberalismu I

Velmi jsem se dovtípil při četbě klasiky – Fjodora Michailoviče Dostojevského – román Idiot.

Dovolte mi, abych citoval úryvek, který vedou lidé, řekněme - ve vyšší ruské společnosti. Připomínám, že román vyšel poprvé v roce 1868. Pro představu, v Čechách vládne císař František Josef I.

Toto je řeč jistého Jevgenije Pavloviče: "Tedy předně, co je liberalismus, řečeno všeobecně, není-li to útok (zda rozumný nebo pošetilý je už jiná otázka) na stávající řád? Nemám pravdu? Nuže, můj objev tkví v tom, že ruský liberalismus neútočí na stávající řád, nýbrž přímo na podstatu naší věci, nejen na ruské zřízení nýbrž na samo Rusko. Můj liberál jde tak daleko, že popírá samo Rusko, tudíž nenávidí a bije svou matku. Každý ruský nezdar, každý neúspěch v něm budí smích a bezmála nadšení. Nenávidí národní obyčeje, ruské dějiny, vůbec všechno. Jeho jedinou omluvou by mohla být okolnost, že neví co dělá, a že svou nenávist k Rusku pokládá za nejplodnější liberalismus. .... Tuto nenávist k Rusku pokládali naši liberálové ještě donedávna za projev pravého vlastenectvím a chlubili se, že chápou lépe než ostatní, jak láska k vlasti má vypadat. Teď jsou však již upřímnější a stydí se za slovo "vlastenectví", a dokonce tento pojem zavrhli a vymýtili jako škodlivý a zbytečný."

Je to názor Jevgenije Pavloviče, a co my s tím?

Předně jsem si uvědomil, že lidé dnes si neuvědomují liberalistické názory. Že nerozlišují. Pokud vyřkneme pojem liberalismus, lidem se objeví asociace na politiku, politické strany. Závěr je rychlý - je to něco, co se jich netýká. Tedy, pokud by před vámi stál člověk, liberál, tedy měl by liberální smýšlení, obávám se, že by ho nikdo nepoznal. Nerozlišil. Jak to, že se v Rusku, jehož kulturou se ještě dnes pohrdá, se může knižní postava bavit o liberalismu tak, že jej rozlišuje a odlišuje?

V jiné knize jsem četl, jak funguje takový liberální řád ve státě. Takový systém se nestará o hodnoty, ale vnímá se jako hlídač, který váží, aby si snad některá hodnota pro sebe neuzurpovala příliš mnoho. Aby žádná nepřevážila. V liberálním světě je nepřípustné, aby někdo prohlašoval absolutní tvrzení, nebo si činil nárok na výlučnost pravdy. Víte že vlády z předliberalistického období hleděli na zachování určitých hodnot, které "protěžovali"? Že některá jednání, chování i názory jednotlivců, jsou žádoucí? A jak je to s hodnotami v liberalismu? Co se s nimi děje?

Například křesťanství. Jestliže Kristus prohlásil: "já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne", tak liberalista bude první, kdo bude mít problém. Bude to on, kdo bude vykřikovat, vysmívat se, zlehčovat, bude-li v menšině, budu to on, kdo bude činit "nápravná opatření, bude-li u moci. Protože nikdo si nemůže v liberalismu nárokovat absolutní pravdu. Křesťanství v liberalismu musí být nutně už z principu zašlapáváno, zmenšen jeho význam. Křesťanství je tolerantně "trpěno".

Ve filozofii. Všechno nakonec je zrelativizováno, protože nemůže existovat universum, existuje jen multiversum.

 V gnoseologii (noetice). Pravdu nelze poznat. Proto máme každý svůj názor a je třeba vzájemné tolerance.

 V sociologii. Nikdo si nemůže nárokovat absolutní právo na sebeurčení. Žádná třída, žádný národ. Tolerance k ostatním se projevuje ve všem tom neomarxismu, kde utlačovanou třídou nejsou dělníci, ale menšiny. Národnostní menšiny, cikáni, ženy, homosexuálové, běženci, ale i mentálně a fyzicky postižení spoluobčané apod. To byste nevěřili, jaký prudký vzestup teď zažívá speciální pedagogika. Mluví se o jiných menšinách – narkomani, alkoholici, všichni tito menšinoví, jsou těžce v kurzu.

Znáte to?

A víte, že tohle pochází z liberalismu?

Máte již tyto hodnoty? Vidíte takto svět?

A jak se to stalo, že jste takovýto postoj k světu zaujali?

Pokud někdo řekne – "no prostě jsme takové hodnoty přijali" – není to náhodou nezodpovědnost? Jsme snad líní přemýšlet o svém světonázoru? Je to jedno? Necháme většinový společenský konsenzus a jen ho přijmeme? Nemáme vlastní kritické myšlení? Anebo má pravdu puberťák ve filmu The Wave (Náš vůdce) a s pokrčením ramen to necháme jak je?

"Proti čemu se mají lidi dneska bouřit? Vždyť už nic nemá cenu, ne? Každej má v hlavě už jenom svoje... jen vlastní zábavu."

Myslíte si, že jste svobodní?

Setkávám se s názorem, že lidé se nyní považují za svobodné. Při bližší ohledání zjišťuji, že drtivá většina si zakládá svou domnělou svobodu ve srovnání s minulým režimem. V minulém režimu lidem pod tlakem nutili ideologii, dnes už ne. Lidé neví, že ta minulá ideologie byl dialektický materialismus v marxisticko-leninském pojetí. Neznají jeho název a neznají jeho pochody myšlení. Neznají liberalismus – jak se projevuje, jaký on má pochod myšlení -  a přesto jej zastávají. Neznají myšlenky socialismu, a demokracie je pro ně pouze synonymem pro "svobodu". Kritizuji to, že ve většině lidé v této oblasti neznají velice nic.

Nepřiplížil se liberalismus potichu, po špičkách? Jak se to stalo, že jsou lidé liberalisty? Skutečně se nás takovéto otázky netýkají? Jak to, že minimálně Dostojevskij v románu mluví o liberalismu a rozlišuje jej? My nemůžeme? Můžeme, ale to veliké zlo, který obyčejný člověk páchá je postoj, "že se jenom chce mít dobře, že chce žít v klidu." No, je to krátkozraký postoj. V takovém světě se mohou rozrůstat snadno živlové, protože vlastně, se nikdo o ně nezajímá. Kdo krade, krade. Kdo překrucuje, překrucuje. Všichni mohou páchat svá díla, protože je dost lidí, jejichž pohled končí plotem jejich zahrádky.

Zrovna vlastenectví. Co je to dnes za pojem? Je to prázdné slovo. Nikdo ani neví, co si má pod tím představit. A hle, Dostojevskij píše, že jeho liberalista se za to slovo stydí, ", a dokonce tento pojem zavrhli a vymýtili jako škodlivý a zbytečný." Nemá náhodou tento ruský liberalista představovaný v řeči Jevgenije Pavloviče něco společného s naší dobou? Nebo dokonce s mým postojem k výrazu "vlastenectví"?

A kdo půjde dál, možná se začne zamýšlet, jak se to stalo, že se stal liberalistou. Ani si toho nevšiml. Kdo to způsobil? Jak se to dělo? A kdo tady hledá, tak časem najde. Ale každý už musí sám.

Žijeme ve společnosti, možná hledíme na blaho svých rodin, ale nejsme neovlivnitelní!!!